RIP mlíčňák

To je ovšem velmi smutné! Byl to poslední socialistický podnik v Dejvicích. No jo, teď musí být všechno „free“, „cool“, „in“ a „multikulti“, takže mlíčňák už sem nepatří. Brzy nebudu už moci vyjít na ulici, abych se z tohoto světa nepoblil.

Pan Bogs je rozčílený a smutný. Právem. Před pár dny totiž zavřeli kultovní Mléčný bar na dejvickém kulaťáku. Podle slov paní prodavačky ho nahradí jiná občerstvovna: „Něco modernějšího a dražšího,“ dodává s povzdychem. Podle jedněch půjde o bageterii, podle jiných o vícepatrovou restauraci (a v tom případě zřejmě vezme za své kazetový strop). Hladovým pocestným tak v nejbližším okolí zbývá třeba KFC, řetězcová bageterie nebo pekařství Paul (čti kousek rozmraženého pečiva za 50 korun). Pohostinství vznikají a zase mizí. Zavření takového podniku, jakým býval náš oblíbený mlíčňák, je ovšem i jedním z mnoha příznaků toho, jak se z Prahy v jistém ohledu stává sterilní, nudné a předražené město.

Continue reading “RIP mlíčňák”

Hejnice: Druhý pokus

O hejnické nádražce jsem se doslechl při návštěvě libereckého kraje od moudrých příbuzných Báry, a to dokonce jako o fungujícím, milém zařízení. Zimní výprava do příhraničního Bílého Potoka se tak nemohla obejít bez zastavení na hejnickém nádraží. První návštěva Hejnic však nevedla k pozitivnímu nálezu. Nádražka se tu sice nacházela a jevila i známky nedávného života, ale skrz potemnělá okna jsme viděli jen obrácené židle a pracovní nářadí, ač dle rozpisu mělo být otevřeno. Nuže, snad jen rekonstrukce, řekli jsme si a uložili si Hejnice do paměti jako destinaci, která ještě není úplně hotová.

Continue reading “Hejnice: Druhý pokus”

Kladno: Hříchy pro pátera Knoxe

„Podívej, jak nás to město láká do své náruče!“ rozplývá se Hochficht, když poprvé zahlédne sloupce dýmu stoupající ze dvou chladicích věží kladenské elektrárny. „Nepřipomíná ti to snad napřažené lidské paže?“ ptá se hlasem ještě roztřesenějším než naše žlutá Regionova. „No jo, máš pravdu. Lorenzo Bernini hadra,“ přizvukuje NP a zasněně vyhlíží dlouho očekávaný cíl naší výpravy. Malebný soumrak a tři piva v krvi odkryjí romantickou a estetickou stránku i v těch nejotrlejších nádražních povalečích. Málo platné, Kladno prostě je česká odpověď na Vatikán. Přinejmenším v naší fantazii.

Continue reading “Kladno: Hříchy pro pátera Knoxe”

Kladno-Švermov: Tahle země není pro slabý

V každé zemi existují místa, kde nechcete žít. Historie, mýty a legendy, mediální obrazy reálné i smyšlené – všechno tak nějak podporuje fakt, že se tam žije za trest. Ve skutečnosti může jít o obyčejné, vlastně vcelku milé oblasti. Ale se svou pověstí jen tak lehko nepohnete, ať už jste ostrakizovaná bytost či město. Upřímně nevíme, jaký je skutečný život na Kladně. Možná fajn bydlení blízko metropole. Ale koho zajímá realita vně fantazie? Když jsme se blížili k městské části Kladno-Švermov, odhodlalo se město dostát obrazu svému.

Continue reading “Kladno-Švermov: Tahle země není pro slabý”

Rožnov pod Radhoštěm: V stínu kapradiny

Že je v Rožnově valašský skanzen, ví přinejmenším každý, kdo má doma samorost na výstavce a koberce na stěnách. Málokdo však ví, že se zde nachází také valašská odpověď na vilu Tugendhat. Ano, místní nádražka. Abychom se na její poznávací návštěvu náležitě připravili, zpovídáme ve vlaku místní holky, které předtím, než je stejně jako Donnu pustili k maturitě, chodívaly na lahváče do nádražky, které podle vzoru Beverly Hills 90210 přezdívaly Peach Pit. Klárčiny lži o tom, že měla vlastně hezké dospívání, rozsekává informace, že jedna z gympláckých tříd si do nádražky umístila tablo.

Continue reading “Rožnov pod Radhoštěm: V stínu kapradiny”

Frenštát pod Radhoštěm: Cogito ergo sum

„Prosímvás, je ve Frenštátě nějaká nádražka?“ zoufale se tážeme paní průvodčí poté, co zjistíme, že stánek ve Veřovicích má otevřeno jen v letní sezóně. „Jo, takový bufet pod nádražím tam je. Ale tam bych radši nechodila,“ rozpačitě odpovídá žena s kleštěmi. Zažít něco, co jsme nikdy ani zažít nechtěli? Lepší doporučení si nemůžeme přát.

Continue reading “Frenštát pod Radhoštěm: Cogito ergo sum”

Dřísy: Já tady žádné lidi nechci!

„Nechápu pointu vašeho dotazu,“ ozývá se ze sluchátka zastřený hlas. A to jsme se jen pokoušeli telefonicky zjistit, zda má nádražka v Dřísech po prodlouženém víkendu otevřeno. „Doufám, že hostinský není ozbrojen,“ shrnuje naše obavy Míša, když náš vlak konečně zastaví na velkém, leč opuštěném nádraží mezi Brandýsem a Všetaty. Výstup na perón je tentokrát skutečným krokem do neznáma.

Continue reading “Dřísy: Já tady žádné lidi nechci!”

Chrastava: Hody s květákovým granátem

Kdesi na dalekém severu se nachází víska zvaná Chrastava. Jednou za čas zde zavane mladá kultura – to když místní mládež pořádá veselý festival zapadlých, leč cílevědomých kapel ve vybetonkovaném prostoru chrastavského koupáku. Také se tu často přestupuje. Ale hlavní dominantou tohoto sídla je jisté zařízení nalézající se na nádraží. Ano, chrastavská nádražka je vyhlášená. Předcházejí ji jak zkazky spokojených strávníků, tak reklamní tabule vyvěšená hluboko ve městě.

Continue reading “Chrastava: Hody s květákovým granátem”

Rokycany: Už přijíždí poslední kovboj

Pokrok nezastavíš, a nová doba přichází i do nádražek. Tak třeba Rokycany. Mohl bych začít dlouhým rozkladem o tom, jak to v tamní nádražce vypadá, kudy se jde na hajzlík a co tam vaří, ale i tady už za nás práci zastanou stroje. Nádražka v Rokycanech má totiž nejenom své webové stránky, ale dokonce online virtuální prohlídku v mapách Google. Pokud tedy zrovna nemáte cestu kolem, můžete nahlédnout alespoň digitálně.

Continue reading “Rokycany: Už přijíždí poslední kovboj”