Nausea naučila Dalibora housti
Bakovská nádražka má jednu nevýhodu. Můžete tady kalit libovolně dlouho, ale rychlík do Prahy vám nezastaví, jak je den dlouhý. Na to se musíte přemístit do zastávky u náměstí. Ale ono to vlastně ani tak nevadí. Ajznboňáci při sestavování grafikonů evidentně mysleli i na potulné milovníky nádražních putyk.
Když člověk vchází do společnosti, je vhodné se na to náležitě upravit. V případě bakovské nádražky jsem dělal vše, co bylo v mých silách. Nakonec jsem však asi stejně byl za váguse. A Charlese Bronsona jsem taky nepotkal.
Tohle se prostě nedá nezveřejnit. Na červnovém koncertě Sporto v Crossu oznámil Bonus novinu, že chystá sólový projekt. A vzápětí poslal všechny do kolen trackem Zlá doba. To ale ještě pořád není nic proti tomu, jak minulý týden na 007 oslavil své životní jubileum. Takže strejda Bourek, pantáta Aran, recyklovaný podklad a nejvtipnější český beef tohoto roku. A to je prý teprve začátek.
Kde to sakra jsme? Kam jsme to dojeli? Jé, železniška postaja! A podívej, tady máš dokonce nádražku! Zastavte mi, ať to můžu zrecenzovat! Tak dobře, ale máš jenom deset minut! Vyskakuju a sedám k prvnímu stolku. Pěkná stinná veranda bez zbytečných dekoračních kokotin. Vedle mě česká rodinka. Náhodička. Obsluha sympatická, servírka docela kost. Na čepu velmi dobré Laško v několika různých mírách. Půllitr za 1,90 Euro. Natočený je v mžiku. Čas mě tlačí, ale stejně si to vychutnám. Akorát servírka nejde, tak nechávám peníze na stole. Škoda. Už ji neošouním. Mezičas 8:30. Za tu dobu by dal Lebka pět plechoutů.
Takhle nějak tedy vypadala moje mikrorecenze slovinské nádražky. Fotky bohužel nemám. Naštěstí má ale hospoda své vlastní stránky!
A železniška postaja v Logatci vypadá takhle.
Atmosféra: * * * * *
Obsluha: * * * * *
Pivo: * * * * *
Jídlo: nehodnoceno, nebyl čas
Hajzlíky: dtto
Vladislav Vančura věděl, že “blázniviny se rozsévají nazdařbůh”. Vágusí gourmet tým jeho slova do praxe převedl včerejšího večera. Šroubovicí náhod, nehod a drobných kuchyňských katastrof se nám podařilo v poslední chvíli stvořit magickou rásu. Šamanskou píci. Černokněžníkův gábl. Knjazův šleh. Jiřímu Babicovi slzy jako hrachy kanou na lem džísky a Zdeněk Pohlreich se škrtí v rondonu. Největší kuchyňský objev od doby smíchání prvního čuča s alpou je tady.
Continue reading “Knjazův šleh: kulinářský hold česko-srbskému přátelství”
Je to sice heslo kluků z Kostelce, ale pro Čáslav to platí taky. Starobylé město, kde se čas zastavil někdy za První republiky. A ani Jarmil Kratochvíl a slavný fotbalový mančaft na tom moc nezměnili.
Na YouTube najdete uživatele jménem AbsurdMusic, který si za cíl vytyčil vybírat ty nejdivnější písňové texty, na které narazil. Zastavil se trošku brzo, stihl vydat jenom dva klipy. I když já bych se asi po takovém faux pas asi taky na hodně dlouho odmlčel.
Nuže, co se našemu příteli povedlo? Jako terč svého posměchu si vybral legendu abstraktního hiphopu cLOUDDEAD. A pro jistotu ještě jeden z jejich největších válů Rifle Eyes. Na příkladu jejich textu se pokouší demonstrovat, že cLOUDDEAD jsou jasný důkaz toho, že bílí by neměli dělat rap. Ehm.
Těžko hádat, co tím chtěl vlastně autor říct, když ani nerozezná epiku od lyriky a ve verších o pomíjivosti života nenajde žádný smysl, protože ho prostě nehledá. Jednoho úspěchu ale přesto dosáhl. Díky obrázkům s titulky se aspoň mnoha lidem včetně mě konečně podařilo přesně rozšifrovat text, který frčí podstatně rychleji než onen náklaďák s prasaty…
Mimochodem, ten Žid v kapele není Doseone, který ale rapuje fakt rychle. Je to Why?
Je vlahý letní večer a já se vracím z Hostivaře od Bokyho. Lahváč na čtvrtek je vymyšlený, bude to kvalitní práce. Skupinka asi deseti rozesmátých lidí na zastávce mě nijak nerozhodí. Mám už taky ostatně něco v sobě.
Nasedám do prvního vagónu a otevírám prudce salónně intelektuální knihu Umění a kýč. Nestihnu ani rozluštit rovnici estetické hodnoty [H] uměleckého díla [D] o znění H(D) = (a-b).(a+b+c).(a+b)/c, když se mi před očima objeví odznak. Dobrý den, kontrola jízdenek. Průkazku mám, ukazuji a letmo kontroluji dění v tramvaji. Čtyři revizoři, jeden chycený černý pasažér. Normálka.
První z revizorů vypisuje lejstro, provinilec nadává. Vtom ale dochází k něčemu naprosto nečekanému. Žena sedící přes uličku se zvedá, prochází celou tramvají a přátelsky dloubne revizora do žeber. Nechápu.
Nádraží Strašnice. V protisměru stojí skoro prázdná tramvaj a řidič se z ní snaží vyhodit obtloustlého somráka. Můj revizor vyskakuje skoro zavřenými dveřmi a jde zpacifikovat situaci. Celá tramvaj se směje, když ho skoro přejede auto. Pak ještě vykope z našich dveří váguse s flaškou a můžeme jet dál.
Na Průběžné nasedají další cestující. S odznakem se tentokrát zvedá paní kousek přede mnou a další dva lidi, kteří dosud v klidu seděli. Začínám si připadat jako pan Foustka mezi tajnými agenty.
„Kolik vás tady vlastně je?“ ptám se pána sedícího za mnou.
„No víc než vás,“ odtuší revizor, který po konfrontaci s vágusem začal pekelně smrdět. „A kvůli takovým kupujou tramvaje za šedesát milionů…“
Nejradši bych vám to tady všecko přezpíval. Naštěstí to ale nebude třeba, protože si to můžete stáhnout. Na desáté výročí Napsteru vydali Sporto novou desku More (čti po cikánsku móre). Je to v češtině, je to nářez a je tam všechno.
Bourkovy texty navazují někde tam, kde na cestě rezavou škůdkou z Kostelce do Prahy před čtyřmi lety skončili kultovní Ememvoodoopöká. Skrývá se v nich svobodně zvolený osud životního outsidera (Pro dealery ze Synkáče jsem jen gadžo madafaka / Pro báby z baráku jsem smrad, co se mu nechce makat), navždy nesmazatelné stigma vidláků z vesnice, kde není ani asfalt (Jsem doma v herně u náměstí / Jsem inventář, mám kód na zápěstí) i tvrdá hlava a drzé čelo (Smějem se tomu, co prej je revoluční / Slabý a raněný, na ty se neútočí).
Výsměch hudební revoluci. Tady jsou Sporto spojený státy, kde platí úplně jiné zákony. Sporto zrušili svůj profil na myspace a novou desku dali zase volně ke stažení na své webové stránky. Hudební průmysl bičují s takovou silou, že občas vyseknou i kus masa (Mám chorej mozek, mám temný vize / A vidím věci, co nechceš slyšet / Příští rok vydáváš nový CD / Bude to best of výběr na CD-RW). CD-RW je po smrti, More vychází na bílém vinylu, který je věčný.
Kurnik, zase kreslený videoklip. Ale to je jenom pro ilustraci. A vůbec. Nejbližší koncert je ve čtvrtek 18. června v holešovickém Crossu. A čirou náhodou je to taky zadarmo.
Anticon je něco jako sekta. Why?, Sole, Alias, Doseone, Jel, Odd Nosdam, Pedestrian a další jsou na scéně už deset let, během kterých dokázali vytvořit ze své tvorby svébytný hudební žánr. V kolektivu vládne komunismus a všichni zmínění exoti vlastní label společně. I když příhodnější by možná bylo popsat jejich vztahy jako hodně zvrhlou swingers party. Každý nahrává s každým a všestranná spolupráce plodí zajímavé potomky. Díky křížení různých genů je přitom počet parchantů minimální a vždycky z toho vypadne nějaká zajímavá věc.
Tak třeba Themselves. Doseone a Jel byli u všeho už na začátku, vydali tři desky, založili Subtle a zahráli si s německými The Notwist v projektu 13 & God. Nový mixtape theFREEhoudini sice vychází zaštítěno autorstvím Themselves, ale najdeme na něm prakticky celý gang anticon. theFREEhoudini je hlavně deska pro fanoušky, aby věděli, že Anticon je pořád tady. Takovým nevadí, že Pedestrian rapuje úplně mimo rytmus a Doseone už zase prská rýmy s takovou kadencí, že pro porozumění jeho textům potřebujete titulky. Pánové z Anticonu stejně disponují něčím jiným, než co se dá označit jako klasický flow. Toto je ozajstný abstraktní hiphop, chápeš?
A samozřejmě to zase visí na webu zadarmo, tentokrát na stránkách Anticon. Ale jen 90 dní.
