A pár hodně osobních, nesouvislých vzpomínek…
Poznej svoje město 35: Kde se pasou?
Embryo na Anenském náměstí jste minulý týden správně poznali dohromady tři. A nejrychlejší správná řešitelka Tereza nám dokonce poslala svou vlastní fotku. V kontextu začínající lovecké sezóny více než aktuální.
Půvabný nápad, nápadný půvab
Akce týdne
ROMA PRIDE 2013
6. 10., Praha
Pochod romské hrdosti začne letos ve 13 hodin u kostela Sv. Mikuláše. V rámci Roma Pride proběhne ale i řada jiných zajímavých aktivit – například hip hopový workshop „Řeknu, co chci!“ s De La Negra v K4 nebo workshop o romském aktivismu během protiromských pochodů (u Salvátora).
Poznej svoje město 34: Poznej svoje embryo
Branická 147/65. To je adresa, na níž se nachází hostinec U Kohouta z minulého kola. Celkem vás uhádlo šest, nejrychleji jako obvykle odpovědělo Veličenstvo a prý to bylo trapně lehké. A ani dnes vás zrovna dvakrát nepotrápíme.
Continue reading “Poznej svoje město 34: Poznej svoje embryo”
Říjnové neděle s neratovickou nádražkou
To mi takhle jednou roku 2011 volal zoufalej Petr z Lyssy, že jim vypadl první koncert turné po ČR, který dělaj pro kapelu Familea Miranda z Chile. Prej jestli nevim o nějaký akci v okolí, kam by se mohli nasrat, že přilítaj už za tejden a nemaj kde hrát. Tak jsem mu řekl, že sice o ničem nevim, ale že jim tu akci zařídíme. Tak začal maraton po neratovickejch putikách a dokonce jsem se stavil i v mléčnym baru, jestli by tam nemohl ten koncert proběhnout. Všude mě ve větší či menší míře vyfuckovali. Nakonec jsem zamířil k naší poslední šanci na úspěch. K nádražce.
S flaškou proti útlaku
Tenhle týden samá muzika a politika…
Koncert(y) týdne
MY SISTER GRENADINE
25. 9., Café Fra (Šafaříkova 15), 20:00, vstup dobrovolný (ale myslete na kapelu)
My Sister Grenadine jsou Angelina, Felix a Vincenz. Jsou z Berlína. Zpívají a hrajou jen tak, akusticky. Na ukulele, housle, perkuse a věci, co leží kolem. Možná bychom mohli říct folk-pop, ale radši řekneme tóny, zvuky, šepot a křehkost, co neznamená slabost. Klára o Vincovi napsala: „Vyprávěl mi, jak si koupil ukulele a začal se na něj učit. Vymyslel spoustu písniček, slov a věcí, co se fakt staly, aby k němu pak někdo po roce přišel, ukulele mu naladil, a tím všechno zničil. Ty písničky už prostě nemohly nikdy existovat. Naštěstí píše pořád další a další.“ Ve Fra se jich budete moct dotknout.
Poslastičarnica Aca, Bělehrad: Balkán naruby
„Okamžitě všichni sem!“ zaječel náhle NP na procházce večerním Bělehradem. Jeho manický záchvat tentokrát patřil výloze cukrárny v Karađorđově ulici. A když jsme se všichni podívali směrem naznačeným jeho strnulou paží, začali jsme křepčit taky.
Interiér připomínající spíš osmdesátkovou nádražku než cukrárnu. Žádný přeslazený kýčovitý nevkus, žádná hra na francouzskou kavárničku. Jen kov, zrcadla a dorty ve výloze, roztékající se pod horkým balkánským sluncem hned vedle totál oldschool mašiny na zmrzlinu a prázdného mrazicího boxu. Jak trefně poznamenala Lisa: v těch na pohled nejhnusnějších podnicích mívají nakonec to nejlepší jídlo!
Continue reading “Poslastičarnica Aca, Bělehrad: Balkán naruby”
Za císaře pána a jeho rodinu!
Lonely Planet pěje ódy na překrásnou krajinu a obsluhu, která vás napájí rakijou. Tripadvisor háže špínu na prý už tak dost špinavé a přeplněné vagóny. Pravda je, jak už to tak bývá, někde uprostřed. Na trati Sarajevo-Mostar se před válkou údajně jezdilo až 190 kilometrů za hodinu. Dnes se tu po kolejnicích houpají staré vagóny, které dostaly bosenské dráhy darem od švédského království.
Hitler meets Havel
A jiné (nejen) kulturní zběsilosti na třetí zářijový týden.
Akce týdne
ZAŽÍT MĚSTO JINAK
21. 9., 10:00 – celá Praha, obzvláště pak Vinohrady
Tahle akce narostla už do takových rozměrů, že nemáme sílu pročítat veškerý program a vypisovat to nejlepší. To si můžete udělat sami. Ale s radostí vás zveme k Vágus stánku, který opět najdete ve vinohradské zóně (pro přesné info sledujte náš facebook a twitter, pokud už tak dávno neděláte).
Rasismus, zapatismus a šílený lidi
„Tak kam to bude?“ otočí se na mě s žoviálním výrazem řidič taxíku. Jeho široký úsměv společně s i na místní poměry neobvyklým množstvím gelu na vlasy mně poněkud znervózňují. Vypadat jako hodně laciný a nepovedený klon Antonia Banderase tady sice patří k dekóru, ale pořád ještě jsem si na tu estetickou a čichovou smršť provázející mužskou polovinu populace v Mexiku úplně nezvykla. „Colonía Progreso“ odvětím a snažím se znít stejně žoviálně. Antonio vytřeští oči, pustí volant a jeho žoviálnost v tu ránu zmizí. S nefalšovanou hrůzou v hlase na mně na mně upře zrak a naléhavě pronese: „Ale to nemůžeš. Tam nemůžeš sama. Holky jako ty nemůžou samy do colonías. To nejde. Víš, co by se ti tam mohlo stát?“ Mluví pomalu a výrazně artikuluje, asi abych mu opravdu dobře porozuměla. „Ne. Co by se mi tam mohlo stát?“ hraju si na hloupou turistku jako vždycky a čekám, co přijde tentokrát.