Nausea naučila Dalibora housti
Kroky osudu, nebo tedy spíš můj momentální spontánní a putovní styl života, mě koncem července zanesly do Jaroměře (okr. Náchod). Hned na venkovních vstupních dveřích mne pobavila cedule hlasící, že z důvodu úspory tepla se tyto polorozpadlé dřevěné dvojdveře tuším od října do března zamykají, já bych spíš tipl, že zabarikádují.
Nucená hodinová pauza v Bohumíně vybízela k návštěvě místní nádražky s honosným nápisem Pivnice. Nejprve však nepoučen vycházím ven a moje první kroky míří k ceduli Večerka-Maso-Uzeniny-Bufet, kam kráčí i polský průvodčí. Gumový opečený brambor s vepřovým řízkem má však k dokonalosti daleko. Hlad sice zažene, ale absence pípy mi naznačuje, že jsem špatně. Mířím tedy rychle zpět na nádraží pro druhý pokus. A tentokrát úspěšně.
Nechť tato fotografie z moskevského Parku Pobědy slouží jen jako doplněk ke včerejší fotogalerii. Celkem tu najdete 41 pisoárů. Monstrakce veteránů Velké vlastenecké války mají asi i monstrproblémy s prostatama…
Braník se vypravil na výlet do bývalého CCCP. Jen Lenina s plechovkou v ruce se nám nepodařilo vyfotit.
Možná jsem sentimentální pitomec, ale otrokovická nádražka pro mě není jen obyčejná putyka. Je to přestupní místo na cestě k dospělosti. Místo, kde se ze zlínské lokálky přestupuje na vlaky jedoucí do velkého světa. A taky místo, kde jsem poprvé okusil čokoládový větrník.
Byl posední horký den tohoto léta, když se NP a KZ rozhodli, že se pojedou vykoupat někam za Prahu. KZ chtěla jet autem, zatímco ekomaniak NP se klonil k vlaku a lákal: “Pojedeme přes Lysou nad Labem, tam je legendární nádražka, ve které usnulo i Veličenstvo.” A protože KZ reaguje na světlo a na jídlo, jelo se vlakem. V Lysé bylo 15 minut na přestup, KZ chtěla párek, NP zase pivo, tak jejich kroky směřovaly neomylně k nápisu RESTAURACE.
Kdybyste náhodou někde na Durmitoru objevili prázdnou plechovku od Bráníka, tak ji prosím sneste do Žabljaku. Někde jsme ji cestou ztratili a nechceme být označeni za prasata…
V úterý 24. května večer jsem před Podbabským stánkem střetl zpěváka Alkeholu Otu Hereše. Stalo se tak asi 10 minut poté, co jsme se Šumachrem na střeše secvičili vlastní verzi písně Podbabský stánek. Ihned mě napadlo, že je to boží znamení. Ale netušil jsem, že špatné. Druhý den ráno se do architektonické dominanty dejvicko-bubenečských hranic nemilosrdně zakously radlice bagrů…
Dlouho jsem tomu nechtěl věřit, ale je to tak. Můj nejoblíbenější fotoaparát Agat 18 obsahuje důmyslnou součástku zvanou kurvítko. Tedy díl, který neslouží k ničemu jinému, než aby se přístroj ve správný čas dokonale zkurvil. U mě tato chvíle nastala v půlce třetího filmu, když se zaseklo převíjení. I rozebral jsem svou zánovní chloubu sovětské technologie a v útrobách navíjecího mechanismu nalezl toto:
Vášeň pro shromažďování úplně zbytečných věcí asi máme v rodině. A dokonce z obou stran. Takhle to dopadlo, když jsme vyklízeli byt po dědečkovi…