Nášik: Dobré jídlo, dobrý pocit

Jestliže do Nášiku přijedete vlakem, zdejší nádražní kantýnu takřka nelze minout. Nezastraší-li vás už na peróně chybějící kusy dlažby obehnané ohromnými nápisy NEBEZPEČÍ, najdete ji hned pod schodištěm na prvním nástupišti. Mnohem stylovější je však příchod od města. Nádražka má totiž svůj vlastní zadní vchod, který vypadá sice trochu nenápadně, ale zato naprosto epochálně – zaparkované kolo a partička místních vágusů potvrzují, že nádražková kultura je univerzálně přenosná napříč celým světem. Restaurace nese název Swapnam, tedy sen. Snídám, tedy jsem.

Uvnitř nádražky to vypadá – inu, jako v indické nádražce. Je čas snídaně, všude vládne čilý ruch a nestíhají nejen jídlonoši, ale ani mládenec za pultem. Jinak by si jistě všiml, že u pokladny postává celkem hezká holka. Zajímavé je na ní i to, že v ruce třímá tašku s obrázkem vysmátého kníratého sluníčka a nápisem Sula, což je známá lokální značka vína. Ano, Nášik je v posledních dvou desetiletích také vyhlášenou vinařskou destinací. Vinné révě se totiž na závětrných svazích Západních ghátů náramně daří. Tak moc, že jste si možná ani nevšimli, že když si v zimě koupíte hrozny, celkem pravděpodobně můžou být dovezené z Indie. Když jsem onehdy tuto skutečnost sdělil obsedantně-kompulzivní KZ a následně provedl důkaz četbou štítku na obale, div neupadla do mdlob.

Maháráštra v Indii představuje něco jako přechod mezi severem a jihem. Sice se tady ještě mluví maráthsky, tedy indoevropským jazykem, ale díky své poloze za pohořím Vindhja a řekou Narmadou už je mnohem více ovlivněná jižní drávidskou kulturou. A poznáte to i v samotné nádražce: namísto nejrůznějších těžkých omáček, špenátů, brambor, květáku, chlebových placek a dalších severoindických nesmyslů, které z jakéhosi záhadného důvodu získaly ve světě status jediné pravé indické krmě, i když od tradiční české nebo polské kuchyně se liší spíš množstvím použitého koření, se na čelních místech jídelního lístku skví dósa, vada, utappam a idlí. Palačinky, koblihy, lívance a knedlíky z rýžové a fazolové mouky, tito čtyři evangelisté jihoindické snídaně, jejíž svatou trojicí je tamarindová pasta, kokosové čatní a luštěnina, které se hezky česky říká mestelice. Jídlo je jednoduché na přípravu, chutné, levné (tady v nádražce se vejde do rozmezí 30–40 rupií) a hlavně lehké, což má za následek, že na tyto čtyři lahůdky budete mít chuť i k obědu.

Mládenec, který vypadá jako pokladník, náhle odbíhá a začíná utírat stoly. Beru to jako znamení, že se mám posadit. A skutečně: zatímco na místo u pokladny usedá chlapík, který vypadá jako stereotyp muslimského šejdíře z bollywoodského filmu, mladý číšník mi záhy podává jídelníček a ptá se na objednávku. Hlasuji pro dósu, která je vzápětí přinesena čerstvá a křupavá. Jen sámbhar je snad až zbytečně pálivý (což naplno poznám až večer) a kdo by si chtěl zchladit jazyk kokosovým čatní, se zlou se potáže – pálí totiž úplně stejně. Horkým a sladkým čajem se taky nezchladíte: Rozlévá do skleniček či plechových hrníčků, což je milý signál pro strávníka, že je v kantýně vítán a může se klidně ještě chvíli zdržet pomalým srkáním. Jsme přece jen lidi. Good food good feeling, píše se na stěnách nádražky a je to velká pravda.

Železniční stanice v Nášiku nese oficiální název Nášik Road. Pozornému cestujícímu tak jemně napovídá, že se už od roku 1866 nenachází v centru města, nýbrž v blízkosti hlavní výpadovky do Púny. Navzdory své odstrčenosti však nádraží působí velice sympaticky. Na zákaz odhazování odpadků dohlíží z plakátu bollywoodský padouch Gabbar Singh a v pečlivě vysmýčené čekárně se nachází dokonce i nabíječka na USB. Jestli má takhle vypadat ona pověstná cesta indického rozvoje, tak si to nechám líbit. Další specialitou jsou utajené záchody za neoznačenými dveřmi uvnitř čekáren – to je asi důvod, proč jsou dámské a pánské čekárny důsledně oddělené. A to nemluvím o čekárnách pro první třídu, v nichž se nachází dokonce i umělecká výzdoba.

„Můžu si vás vyfotit?“ vtírám se ještě před odchodem do přízně čtyř mládenců u okýnka s rychlým občerstvením. „A pro koho to máte? Doufám, že pro vlastní potřebu!“ kontrují bufetáři. Ani souhlasná odpověď kluky nepřesvědčí, a tak lákavé samósy a pakóry zakrývají sítem proti mouchám. Prý je to povinné. Na ideální titulní fotku připravované knihy Smaženky a machři si asi budu muset ještě počkat.