Púna: Nádražkové obludárium

22 Lis

Púna zaujímá v mé myšlenkové mapě zvláštní místo. Přesněji řečeno, nezaujímá tam žádné místo. Nikdy jsem nevěděl, co si o tomhle městě vlastně mám myslet. A po návštěvě zdejšího nádraží pořád nevím vůbec nic – kromě toho, že chci odsud co nejdřív vypadnout pryč.

Ze školy si pamatuju, že oproti kosmopolitní a moderní Bombaji byla Púna vždycky centrem konzervativní bráhmanské ortodoxie, dnes je to přitom jedno z vůdčích měst indického IT průmyslu. Kamarád tady učí na vojenské akademii a z indických novin vím, že tu v roce 2010 vybuchla bomba v turistické kavárně. Wikipedie píše o „Oxfordu Východu“ a moji známí se občas zmíní o jakési pofidérní osobě jménem Osho, která mi byla až někdy do předloňska zcela neznámá. Ptáte se, jak tohle všechno může jít dohromady? Mě se neptejte, já to nevím. Vlastně ani pořádně nevím, jestli se tomuhle městu na Dakšinské plošině správně česky říká – Puné nebo Púna? A nádraží postavené roku 1925 a rekonstruované v roce 1996 mi v orientaci nijak nepomáhá.

Ano, zní to neuvěřitelně, ale olomoucký titul pro nejdebilnější nádraží tohoto vesmíru je v ohrožení. Púna se snaží jako nikdo. Začíná to už ve chvíli, kdy přijedete k nádru busem od Ahmadnagaru. Ke stanici sice vede nadchod, jenže pouze z jedné strany čtyřproudé silnice rozdělené plotem. Nemusím asi dodávat, že se jedná o stranu protější.

Nevím, kdy naposled jsem se v Indii cítil úplně ztracený a byl jsem přitom střízlivý. V Púně na nádraží se mi to povedlo. Haly, chodby a místnosti na sebe navazují absolutně bez jakékoli logiky a najít zpátky nadchod, po kterém jste přišli, je úkol hodný Thésea. O mnohém svědčí i to, že čekárna pro druhou třídu je ve skutečnosti jen jakýsi málo frekventovaný průchod.

Jestliže v roce 1932 Gándhí donutil svou protestní hladovkou Ambédkara podepsat púnský pakt, tak by mě zajímalo, čím by se dal místní architekt donutit k tomu, aby podepsal výpověď a střelil se do hlavy. Hladovkou to asi nebude, protože nejít do nádražky je v Púně tuze jednoduché: je skoro stejně otřesná jako zdejší nádraží.

Multinádražka sice nese poměrně neškodný název Rail Dhábá, nicméně nabízí tak nesmyslnou krmi jako sendviče Subway v ceně přes 200 rupií nebo produkty řetězce Domino – tedy údajně pizzu, která ale víc připomíná kuchařské pokusy vaší mámy nebo školní bufetářky z 90. let. A aby toho bizáru nebylo málo, mezi oběma podniky je vklíněn stánek s Maggi nudlema, které před dvěma lety v Indii ztropily stav obecného ohrožení a na Wikipedii na tom najdete dokonce samostatnou kapitolu. Utíkám se radši schovat do druhé nádražky. Ta patří k dnes již typickým polosamoobsluhám, jmenuje se Krishna‘z a navzdory wypatlatorskému názvu vypadá celkem rozumně. A klidně, protože se před zlým světem můžete schovat za sklo do jakéhosi salónku, či spíše terária.

Moje entrée do nádražky není úplně podle vkusu Ládi Špačka. Takřka okamžitě vyprsknu smíchy, když na výstavce spatřím něco, co vypadá jako kus sloního muže. Teprve po přečtení popisku mi dojde, že se jedná o dósu s gigantickým nádorem. Smaženky tedy nechám pro dnešek ležet ladem a poroučím si vaječné birjání za 106 rupií. Samozřejmě je to ale bez daně, a tak musím vysolit rupií 125. Když se obsluhy ptám, kde jako jsou ta vajíčka, vysvětlí mi, že schovaná uvnitř. Asi proto, že se kuchař styděl za to, že je uvařil úplně do modra.

Víc už pro dnešek nepotřebuju. Opouštím nádražku a libuju si, že do odjezdu mého vlaku zbývá jen chvilka a tohle nádraží hrůzy už mě okrade o pouhých 20 minut mého života. To však ještě netuším, že spoj na CSTM do Bombaje bude mít už na příjezdu dvě hodiny zpoždění…

Comments are closed.