Váránasí: úkryt před turisty

„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.

Continue reading “Váránasí: úkryt před turisty”

Čittaurgarh: krev, prášky a smaženky

„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“

Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.

Continue reading “Čittaurgarh: krev, prášky a smaženky”

Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů

Městský železniční okruh v Dillí se často uvádí jako vzorový příklad zpackané veřejné dopravy. Většina zastávek je schovaná někde v křoví, na spoje nenavazují žádné městské autobusy a po trati projedou jen tři nebo čtyři osobní vlaky denně. Když jsem se onehdy chtěl svézt z nádraží Safdardžang na Hazrat Nizámuddín, přednosta mi suše sdělil, že vlak, který jsem si našel v jízdních řádech neexistuje a že teď tedy rozhodně nic nepojede.

Continue reading “Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů”

Váránasí: Takhle končí svět

„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“

Continue reading “Váránasí: Takhle končí svět”

Iláhábád: Stoka spirituálních splašek

„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.

Continue reading “Iláhábád: Stoka spirituálních splašek”

Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu

Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.

Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”

Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě

Pokud cestou do Bhuvanéšvaru usnete ve vlaku, nebojte se. Hlavní město státu Uríša přejedete jen těžko. Na nádraží vás bezpečně probudí ženský hlas ve staničním rozhlase, který zpívá tak vysokým tónem a tak prapodivnou intonací, že ihned vyskočíte z lehátka a budete chtít vytrhat dráty od repráků. Ale ani to by příliš nepomohlo. Na mimořádná hlášení se k playbackové hlasatelce přidává i živý mužský kolega a zpívá úplně stejně. Těžko říct, jestli takhle mluví v urijštině všichni, ale poslouchat se to nedá.

Continue reading “Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě”

Smaženky a machři

Třetí vágusí knížka o nádražkách je tu! A je zase trochu jiná než naše předchozí díla. Pámbů nám prdel neroztrhl, na chlupatý zuby jsme nechcípli a dobře nám pořád je. Přesto jsme se dočasně rozdělili. Smaženky a machry napsal NP jako sólo projekt a nepřekročil přitom indické hranice. Nečekej ale obyčejný gastronomický bedekr s hodnocením kvality smaženek. Tohle je mnohem spíš průvodce po celé současné Indii se všemi jejími krásami, bizáry i problémy. Bohatá historie a komplikovaná současnost, která se odehrává ve vlacích, na nádražích a v nádražkách. Tak už neváhej a kupuj lístek do druhé třídy, za chvíli vyrážíme.

Continue reading “Smaženky a machři”