„Zdarec, jak se máte? Hledám mrdačku,“ otevírá NP konverzaci větou, kterou se pečlivě naučil při sledování nočních SMS seznamek na televizi Óčko. K jeho smůle žádná z přítomných dívek nehne ani brvou. Jsme v Gelnici. Místě, o kterém jsme si dlouho mysleli, že nemůže existovat.
Užhorod: dvojnádražka třetí kategorie
Užhorod je město, které má lehce přes sto deset tisíc obyvatel a je prakticky na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem. Malebným centrem protéká řeka Už a řada malých detailů vám připomene, že dvacet let tohle město bylo součástí ČSR – ať už tu a tam na zdi plaketa s Masarykem, nebo třeba oprýskaná a evidentně velmi stará omítka nad zavřeným obchodem, na které člověk rozeznává nápis „čerstvá pražená káva, čajové máslo, pražská šunka a sýry“, a vedle to samé v maďarštině. Z centra jsem se po příjezdu taxíkem z Čopu, kde na nádražku nebyl čas, vydal směrem k místnímu nádraží. Červencové slunko hezky hřálo.
Da Nang: Zklamané volské oko
Jeli jsme takhle z Da Nangu do Huế a rozhodli jsme se, ze lístek koupíme až na nádraží, protože 75 000 dongů (75 korun), za ktere to šlo koupit přes internet, se nám zdálo moc. Na nádraží nas hbitě odchytil týpek v drážní uniformě a začal nám nabízet onen lístek za 100 000, což jsme pochopitelně odmítli i přes jeho anglické „same same“. Bohužel u přepážky jsme se dozvěděli cenu 94 000. Smlouvání kupodivu nefungovalo, a navíc by to byly místenky různě po vlaku. Vrátili jsme se tedy k překupníkovi, kteremu jsme posléze začali říkat agent. Ten nám dokonce dopřál místenky v kupéčku, které bylo jen pro nás, takže to byl nakonec asi dobrý deal. A navíc nám ukázal místní nádražku.
Nášik: Dobré jídlo, dobrý pocit
Jestliže do Nášiku přijedete vlakem, zdejší nádražní kantýnu takřka nelze minout. Nezastraší-li vás už na peróně chybějící kusy dlažby obehnané ohromnými nápisy NEBEZPEČÍ, najdete ji hned pod schodištěm na prvním nástupišti. Mnohem stylovější je však příchod od města. Nádražka má totiž svůj vlastní zadní vchod, který vypadá sice trochu nenápadně, ale zato naprosto epochálně – zaparkované kolo a partička místních vágusů potvrzují, že nádražková kultura je univerzálně přenosná napříč celým světem. Restaurace nese název Swapnam, tedy sen. Snídám, tedy jsem.
Liptovský Mikuláš: hore zmar, dole slasť
Pokiaľ patríte medzi milovníkov a milovníčky ľahkého bizáru a razíte cestu na Liptov s vidinou návštevy Jánošikovej mučiarne, či vás zaujíma maliarska a grafická tvorba Kolomana Sokola, chcete sa nechať unášať oázou slobody v miestnom kultúrnom centre Diera do sveta, alebo ste sa vydali za prírodným bohatstvom Liptovskej Kotliny, obklopenej zo severu Západnými a z juhu Nízkymi Tatrami, ste tu správne. A ako inak sa sem dopraviť, než vlakom, že.
Bruxelles Midi: arménsko-francouzská býčí pralinka
Před dlouhou a náročnou celodenní cestou domů jsme si chtěli trochu spočinout tak říkajíc po našem. Nádražku klasického českého typu jsme ale hledali v nádražní budově Brusel-jih marně. Budova uvnitř vypadá jak velké nákupní centrum s východem na povrch eskalátory pro cestující Eurostarem do Londýna, Thalysem do Paříže a TGV kdoví kam. Skoro jsme ztráceli naději, avšak po půl hodině bloumání křížem krážem jsme nakonec hospodu, které jsme se nestyděli říct nádražka, přeci jen našli, jen jsme museli vyjít z nákupáku/nádraží ven na světlo. Stojí přímo proti jednomu z vchodů.
Continue reading “Bruxelles Midi: arménsko-francouzská býčí pralinka”
Hue: Císařovy nové brýle
Od dob, kdy se tady ještě žvejkal croissant, neprošla železniční doprava ve Vietnamu na rozdíl od této země pražádnou revolucí – tedy pokud nepočítáme instalaci LCD obrazovek do vagonů třídy s měkkými sedadly, instalaci těchto měkkých sedadel a instalaci klimatizace (která je v celé jihovýchodní Asii všudypřítomná a nastavená na osvěžujících deset stupňů). A tak po jedné trati dojedete ze Saigonu do Hanoje Expresem sjednocení za krásných 30 hodin.
Případová studie Masaryčka: Od skutečné Emy do zaměnitelných pekel
„A paní vedoucí skončila kde?“ – „Jaká vedoucí?!? Obyčejná prodavačka to byla.“ Stojíme v zatím fungujícím květinářství poblíž pokladen, ze kterého vedly ještě nedávno schody do zařízení s všeříkajícím názvem „káva – internet“. Vlevo nad schody několik předpotopních počítačů (a internet), vpravo pultík, poličky, čtyři stoly a zařízení, které zahubil zákaz kouření. „Paní vedoucí“ jsme říkávali ženě neurčitého věku (že jí bylo přes osmdesát byla stejně šokující informace jako ta o konci podniku) s nejpečlivějším účesem v centrální Praze. Jindy jsme jí taky říkávali paní Ema, protože právě tady – a nikoliv ve vyhlášeném espresso baru – se dalo narazit na skutečně originální kávové výtvory. Coffee art na vyňuňaném flat white už nikoho nedojme – raději Mercedes!
Continue reading “Případová studie Masaryčka: Od skutečné Emy do zaměnitelných pekel”
Vágusí rok 2018: Dobře ještě bude!?
Jaký byl právě končící rok s pořadovým číslem 2018? Co v něm bylo nejzajímavější, nejbizarnější a co nejvíc na hovno? A kam směřuje vezdejší svět v roce 2019? Uplynulý rok hodnotí naši kolegové, známí, přátelé a příbuzní.
Dobře už bylo
Jo, vydali jsme další ročenku. Tenhle sborník vznikal v těžkých bolestech více než dva roky, za něž se toho v našem světě i ve světě kolem nás stalo až příliš mnoho. První texty jsme začali psát koncem léta 2016, první ilustrace vznikaly před Vánoci 2017, zatímco teď nám končí říjen léta Páně 2018. Nebudeme vám zastírat, že je to na obsahu ročenky vidět, pokud vlastně ještě lze nazvat ročenkou něco, co vzniká půlku volebního období. Některé texty mají platnost nadčasovou a věčnou, jiné zastaraly až překvapivě rychle. Ale vlastně to tak nějak všechno dává smysl. Dobře totiž bylo tehdy, kdy ještě naše texty dávaly smysl. Dobře bylo tehdy, kdy svět ještě dával smysl.
Ročenku věnujeme všem, se kterými nám kdy bylo dobře.
Koupíš ji za 89 korun, piš na knjaz tečka milos zavináč email tečka cz