Púna zaujímá v mé myšlenkové mapě zvláštní místo. Přesněji řečeno, nezaujímá tam žádné místo. Nikdy jsem nevěděl, co si o tomhle městě vlastně mám myslet. A po návštěvě zdejšího nádraží pořád nevím vůbec nic – kromě toho, že chci odsud co nejdřív vypadnout pryč.
Proč všichni nakupují výhodně a nikdo netratí
Opakování je matkou moudrosti a dobré kšefty dělají dobré přátele. Tak si jenom ještě jednou zkusme sesumírovat výhody a nevýhody vlastnictví prvního či druhého vydání naší nádražkové epopeje Chcípni do rána na chlupatý zuby (a na horečku omladnic)!.
Continue reading “Proč všichni nakupují výhodně a nikdo netratí”
Ahmadnagar: Térá kjá hógá, Kálijá?
Menší starobylé nádraží někde uprostřed vyprahlé pustiny. Teplé podzimní dopoledne, ale klidně by mohl být i jarní podvečer. Je to celkem jedno – den ještě pořádně nezačal a nejspíš ani nezačne. Po nástupišti se líně plouží pár cestujících a horký vzduch občas provětrá jen mávnutí křídel místního holuba. Vlak dobržďuje, zastavuje. Při došlápnutí na perón podvědomě sahám do kapsy pro harmoniku. Vítejte v Ahmadnagaru.
Bhópál: Když v nádražce houstne dým
„Bhópál ve dne? To by byl dobrý název pro něco. A Bhópál v dešti ještě lepší,“ píše mi Betla. Sice zatím nevíme, co by se tak mohlo jmenovat, ale obě potenciální jména nás napadají, když podávám hlášení, že stepuju před bhópálskou nádražkou a odhodlávám se ke vstupu. Venku poprchá a vevnitř je mlha. Ne kvůli vzdušné vlhkosti, ale protože kuchař to nějak přehnal s flambováním. Jako třetí varianta se tedy nabízí Bhópál on fire. Jde se dovnitř.
Bína: Nejlepší věci jsou skoro zadarmo
Čitrakút Dhám Karví: Kudy chodí dějiny
Ptáte se mě, proč po Indii tak rád jezdím železnicí? Inu proto, že vlak mi o téhle zemi řekne úplně všechno. Nebo aspoň skoro. Ve druhé třídě, ať už spací nebo sedící, poznáte celou Indii nejlíp a bez námahy, pokud tedy za námahu nepovažujete povalování na modré kožence.
Hranice na Moravě: Ježišku na křižku
V sobotu odpoledne vyrážím z Valmezu do Brna a plán je jasný. Při posledním krátkém přestupu v Hranicích jsem zjistil, že tamní nádražka je znovu otevřena. A co víc, vrací se v plné formě. Tři různé „menýčka“ a otvíračka do devíti. Co chceš v městě přestupů víc. Tentokrát budu mít v Hranicích celou hodinu dvacet a před očima už mi tančí smažák, slivovice a arašídové křupky.
Most: Ticho, které prý léčí
Nádraží v Mostě v sobě obsahuje všechno, po čem může unavený poutník toužit (snad kromě sexuálních služeb). A to „všechno“ donedávna zahrnovalo i ubytování ve zdejší výškové elegantně prosklené svobodárně, kde bydlívávali na směny sloužící ajznboňáci. Po chodbách ubytovny otevřené v posledních letech i pro běžné smrtelníky se proháněl králíček jednoho z nájemníků a pod okny duněly nákladní vagóny ČD Cargo. „To je všechno minulostí,“ svěřil mi po telefonu smutný hlas bývalého provozního, který budovu musel vrátit SŽDC, a dveře do 70. let minulého století se na nádraží v Mostě zase o kousek zavřely.
Bělehrad: Uprchlíci na smartphonu
O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když to občas dá docela fušku. Vzpomeňme tedy památky oficiální bělehradské nádražky, která zřejmě padla za oběť noci dlouhých vidliček, a nyní se už pojďme potěšit do dalších podniků, které se nacházejí hned vedle.
Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?
Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?
Continue reading “Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?”