Když člověk vchází do společnosti, je vhodné se na to náležitě upravit. V případě bakovské nádražky jsem dělal vše, co bylo v mých silách. Nakonec jsem však asi stejně byl za váguse. A Charlese Bronsona jsem taky nepotkal.
Pivnica in pizzeria pr’ Krištofu, Logatec
Kde to sakra jsme? Kam jsme to dojeli? Jé, železniška postaja! A podívej, tady máš dokonce nádražku! Zastavte mi, ať to můžu zrecenzovat! Tak dobře, ale máš jenom deset minut! Vyskakuju a sedám k prvnímu stolku. Pěkná stinná veranda bez zbytečných dekoračních kokotin. Vedle mě česká rodinka. Náhodička. Obsluha sympatická, servírka docela kost. Na čepu velmi dobré Laško v několika různých mírách. Půllitr za 1,90 Euro. Natočený je v mžiku. Čas mě tlačí, ale stejně si to vychutnám. Akorát servírka nejde, tak nechávám peníze na stole. Škoda. Už ji neošouním. Mezičas 8:30. Za tu dobu by dal Lebka pět plechoutů.
Takhle nějak tedy vypadala moje mikrorecenze slovinské nádražky. Fotky bohužel nemám. Naštěstí má ale hospoda své vlastní stránky!
A železniška postaja v Logatci vypadá takhle.
Atmosféra: * * * * *
Obsluha: * * * * *
Pivo: * * * * *
Jídlo: nehodnoceno, nebyl čas
Hajzlíky: dtto
Nádražní PíáRko
Tak mě napadá, proč vlastně dnes nádražky neinzerují v denním tisku?
/Přiložený scan z hranického věstníku, r. 1924/
Olomouc hlavní nádraží podruhé
Když vám ujede na přestupu vlak kvůli tomu, že váš expres měl půlhodinovou sekeru, je to špatná zpráva. Když zjistíte, že příští vlak do Zlína má taky zpoždění, je to hotová jobovka. A když se tohle všechno odehrává na nádraží v Olomouci, je to skoro na mašli.
Rekonstrukce od minule pokročila a na hladové a žíznivé cestovatele už čeká čerstvě opravená restaurace Porto. Už ten divný název mě měl odradit, ale přesto jsem vstoupil. Chyba. Prosklená jídelna, do které je vidět snad až z náměstí, nahuštěné stoly, strašný kravál a do toho banda přidrzlých prepubescentů cucajících sodovku. Takhle si asi v Olomouci představují nádražku.
Přiznávám, hodnocení je nejpíš zkresleno mým aktuálním duševním rozpoložením a možná je předčasné lámat nad olomouckým nádražím hůl. Ale zaslouží si vůbec tahle stanice ještě třetí šanci?
Kolín
„Ale vy tam nemáte žádnou slevu,“ podivil se pan průvodčí nad mou InKartou a bylo vidět, že ho to upřímně mrzí. A tak jsem byl donucen přerušit svou cestu v Kolíně a dokoupit si novou zákaznickou slevu. Vlak je jako motoskijöring…
Horažďovice-předměstí
4. července 1307 zemřel u Horažďovic český král Rudolf Habsburský na úplavici. My jsme tam 1. února 2009 seděli na nádraží tak dlouho, až nám ujel vlak.
Tanvald
Při návštěvě tanvaldského nádraží si dávejte majzla. Neleží totiž v žádném Tanvaldu, ale v Šumburku. Proto se raději při komunikaci s místními řiďte principem předběžné opatrnosti. A totéž platí i při návštěvě místní nádražky. Dostat se zde do křížku s obsluhou totiž není nic těžkého.
Železný Brod
Železnobrodské nádraží je místem, kde se potkávají nejen vláčky, ale i paradoxy. Okolo chladně strnulé nádražní budovy se rozléhá živé hlášení rozšafného pana přednosty a na samé hranici střetu civilizací Konráda, Broučka a Svijan se točí Krušovice.
Olomouc hlavní nádraží
Tento článek měl být původně dalším příspěvkem do rubriky o nádražkách. Po večerní osobní zkušenosti s dotyčným místem jsem však bohužel byl donucen poreferovat o něm knjazi Milošovi a vy už možná tušíte proč.
Kořenov: železniční muzeum a griotka v PETce
Možná jste někdy viděli film Kalamita, který se natáčel na železniční trati Tanvald-Harrachov. Já jsem si ho v reálu prožil včera, když jsem se vypravil na běžkách z Jizerky na vlak. Asi pětikilometrová cesta z kopce mi v nefalšovaném blizardu zabrala skoro hodinu, než přede mnou z bílé tmy vystoupilo nádraží v Kořenově.
Continue reading “Kořenov: železniční muzeum a griotka v PETce”