Jsa majitelem „in-stovky“, připadá mi ten život najednou nějak jednodušší. Teda ne že bych i v dobách dřívějších nenajezdil vlakem pár tisíc kilometrů měsíčně – jenom jsem to prostě přestal řešit. A tak když zrovna vyhlásím prokrastinační den, zajedu si z Budějovic na pivko třeba do Děčína.
Michalovce: Šariš, predátoři a plameňáci
Do Michalovců přijíždím autobusem z Užhorodu. Jsem lehce zmaten tím, kolik je, protože jsem vyjížděl ve dvě, asi hodinu trvala celní kontrola na hranici a zároveň s návratem na Slovensko přejíždím do jiné časové zóny. Z autobusu vystupuji přímo na autobusovém terminálu, který je hned u vlakového nádraží.
Josefův Důl: Vzhůru do bezvědomí
Z nádraží jednou nohou na Jizerskou magistrálu, anebo taky do Kiosku Dřevěnka, který supluje místní nádražní hostinec. Turisty láká horskou rustikálností, lufťáky vzdáleností od tenisových kurtů a lokály cenovými relacemi a tím, že je to jediná kloudná hospoda široko daleko. Kolegové z mojenádražka Kiosek jako nádražku neklasifikovali, ale za mě splňuje všechny parametry, a to max. 30 metrů od nádraží, pivo a velký panák pod třicet, tedy lidové ceny, výzdobu lokálu ve službách lidové tvořivosti a výrazně inkluzivní prostředí.
Zpívejte, dítky, koledy (2. část)
Co posloucháme o Vánocích za koledy? Oslovili jsme naše přátele a příbuzné, aby nám prozradili svůj nejoblíbenější (nebo nejbizarnější) československý cover zahraniční písně.
Zpívejte, dítky, koledy (1. část)
Co posloucháme o Vánocích za koledy? Oslovili jsme naše přátele a příbuzné, aby nám prozradili svůj nejoblíbenější nebo nejbizarnější český cover zahraniční písně.
Margecany: Zápisky z mexického tažení
(dokončení z minula)
„Vy budete přestupovat v Margecanech? Jééé, tam je to hrozně super!“ dojalo se nezávisle na sobě asi pět našich přátel, když jsme jim sdělili itinerář naší cesty na východ Slovenska a zpět. A pranic nevadí, že nádražka v Margecanech je zavřená a okénko s rychlým občerstvením se nezvedá ani po klepací urgenci, než naše oči sklouznou k nabídce Akcia: zatvorené. Nedaleký hostinec Pod Orechom totiž otevírá už brzo ráno a otevřenou má i zavíračku. Protože hostinec Pod Orechom, to je skutečný pojem. Místo, kde padají společenské zábrany, místo, kde upadají návštěvníci do alkoholové závislosti. Jeho jedinou drobnou nevýhodou je to, že se zde nevaří, a tak se na nedělní brunch musíme vypravit do sousední symbiotické cukrárny.
Gelnica: Hnilecký hoax
„Zdarec, jak se máte? Hledám mrdačku,“ otevírá NP konverzaci větou, kterou se pečlivě naučil při sledování nočních SMS seznamek na televizi Óčko. K jeho smůle žádná z přítomných dívek nehne ani brvou. Jsme v Gelnici. Místě, o kterém jsme si dlouho mysleli, že nemůže existovat.
Užhorod: dvojnádražka třetí kategorie
Užhorod je město, které má lehce přes sto deset tisíc obyvatel a je prakticky na hranici mezi Ukrajinou a Slovenskem. Malebným centrem protéká řeka Už a řada malých detailů vám připomene, že dvacet let tohle město bylo součástí ČSR – ať už tu a tam na zdi plaketa s Masarykem, nebo třeba oprýskaná a evidentně velmi stará omítka nad zavřeným obchodem, na které člověk rozeznává nápis „čerstvá pražená káva, čajové máslo, pražská šunka a sýry“, a vedle to samé v maďarštině. Z centra jsem se po příjezdu taxíkem z Čopu, kde na nádražku nebyl čas, vydal směrem k místnímu nádraží. Červencové slunko hezky hřálo.
Itársí: Misantrop aneb Zamilovaný mrzout
„Tady v Hóšangábádu je stejně super nádraží. Takové malé, klidné, to v Itársí nezažiješ,“ říkali místní, než jsem tomuto místu na břehu Narmady dal vale. Nepřeháněli. Po perónech v Itársí se povalují psi a prohánějí švábi. A kolem místní nádražky to žije jako nikdy. Zrovna dnes se totiž slavnostně otevírá.
Otrokovice: Show must go on
„Ty jsi taková piča, já jdu do piče!“ dohadují se dva bezdomovci o zbytek posledního malého piva. Truchlivější začátek sobotního večera na otrokovickém nádraží si lze jen těžko představit.