Nausea naučila Dalibora housti
Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.
Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”
Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.
Na základce v družině jsme měli tři videokazety, které jely pořád dokola. Každý týden jedna. Nekonečný příběh, O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Tři veteráni. Rozuměj: Viděla jsem to mockrát. Ale Tři veterány, na rozdíl od Jasněnky, ševce, Bastiena, Atreje a Artexe, v lásce nemám. Proč?
Continue reading “„Není nutno“ jako příprava na každodenní šeď dospěláckého života”
Není nutno, aby bylo přímo veselo, burácely ve středu 25. března amplióny místního rozhlasu v českých městech a vesnicích. Nesmrtelnou píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka snad všichni známe nazpaměť. Jednoduchou melodii a snadno zapamatovatelný text si mohl už ve školce každý z nás zahalekat, aniž by u toho měl trauma ze zpívání. Uvědomili jste si ale někdy, že nová česká hymna je ve skutečnosti terapeutický popěvek tří stárnoucích chlapíků s posttraumatickou stresovou poruchou?
Continue reading “Tři veteráni jsou obraz nezhojitelné bolesti. Jejich popěvky radši nechme spát”
Pokud cestou do Bhuvanéšvaru usnete ve vlaku, nebojte se. Hlavní město státu Uríša přejedete jen těžko. Na nádraží vás bezpečně probudí ženský hlas ve staničním rozhlase, který zpívá tak vysokým tónem a tak prapodivnou intonací, že ihned vyskočíte z lehátka a budete chtít vytrhat dráty od repráků. Ale ani to by příliš nepomohlo. Na mimořádná hlášení se k playbackové hlasatelce přidává i živý mužský kolega a zpívá úplně stejně. Těžko říct, jestli takhle mluví v urijštině všichni, ale poslouchat se to nedá.
Třetí vágusí knížka o nádražkách je tu! A je zase trochu jiná než naše předchozí díla. Pámbů nám prdel neroztrhl, na chlupatý zuby jsme nechcípli a dobře nám pořád je. Přesto jsme se dočasně rozdělili. Smaženky a machry napsal NP jako sólo projekt a nepřekročil přitom indické hranice. Nečekej ale obyčejný gastronomický bedekr s hodnocením kvality smaženek. Tohle je mnohem spíš průvodce po celé současné Indii se všemi jejími krásami, bizáry i problémy. Bohatá historie a komplikovaná současnost, která se odehrává ve vlacích, na nádražích a v nádražkách. Tak už neváhej a kupuj lístek do druhé třídy, za chvíli vyrážíme.
Cože? Tady je nádražka i na mapy.cz? podivuju se na příjezdu do železniční stanice Jašvantpur na kraji karnátackého hlavního města Bengalúru. Skutečně, na mapě je hned vedle piktogramu mašinky zakreslen i obrázek zkřížené vidličky a nože. A není v ní zanesen nadarmo.
Po Indii cestuju vlakem už skoro patnáct let. Ale dodnes jsem nepochopil jednu věc: v kterých vlacích se noční cestování bez místenky toleruje a v kterých ne. 12589 GKP SC Express patří evidentně do první skupiny. Nejenže pro ležící pasažéry není na chodbičce kam šlápnout. Nejenže se ke svému lehátku probíjím dobrých pět minut. Ale když se k němu konečně dohrabu, s hrůzou spatřím, že už na něm leží dva chlapi a dvě děti.
Že jsme překročili kéralské hranice, jsem poznal okamžitě. Do vlaku nastoupil děda s náručí plnou losů a začal svádět cestující k drobnému hazardu. A to není jediná neřest, kterou tento indický stát nabízí. Místní palmové víno je vyhlášené, a zároveň je Kérala jedním z mála míst, kde neplatí zákaz porážky krav, a můžete se tady futrovat hovězím masem až k prasknutí.
Je nedělní odpoledne a já konečně naplnil slib našemu psovi, výlet jen nás dvou, bez dětí, v klidu zimního lesa. Únorový pochoďák Ždárskou vrchovinou zakončujeme v časovém předstihu v obci Borová u Poličky, ležící na lokálce Žďárec u Skutče – Polička. Čas zbývající do odjezdu vlaku vybízí k návštěvě občerstvovacího zařízení a tak v místě zjišťuji dostupné možnosti. Hle, hned v těsné blízkosti nádraží, v bývalých prostorech skladů dráhy, je nové bistro, nabízející dle googlu rozličný sortiment. Přes mé původně jiné představy o místním lokále jdu sem a v tu chvíli netuším, že by se mohlo jednat o předmět recenze doličné.