VÁGUS.CZ

Pokud cestou do Bhuvanéšvaru usnete ve vlaku, nebojte se. Hlavní město státu Uríša přejedete jen těžko. Na nádraží vás bezpečně probudí ženský hlas ve staničním rozhlase, který zpívá tak vysokým tónem a tak prapodivnou intonací, že ihned vyskočíte z lehátka a budete chtít vytrhat dráty od repráků. Ale ani to by příliš nepomohlo. Na mimořádná hlášení se k playbackové hlasatelce přidává i živý mužský kolega a zpívá úplně stejně. Těžko říct, jestli takhle mluví v urijštině všichni, ale poslouchat se to nedá.

Continue reading “Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě”

Třetí vágusí knížka o nádražkách je tu! A je zase trochu jiná než naše předchozí díla. Pámbů nám prdel neroztrhl, na chlupatý zuby jsme nechcípli a dobře nám pořád je. Přesto jsme se dočasně rozdělili. Smaženky a machry napsal NP jako sólo projekt a nepřekročil přitom indické hranice. Nečekej ale obyčejný gastronomický bedekr s hodnocením kvality smaženek. Tohle je mnohem spíš průvodce po celé současné Indii se všemi jejími krásami, bizáry i problémy. Bohatá historie a komplikovaná současnost, která se odehrává ve vlacích, na nádražích a v nádražkách. Tak už neváhej a kupuj lístek do druhé třídy, za chvíli vyrážíme.

Continue reading “Smaženky a machři”

Cože? Tady je nádražka i na mapy.cz? podivuju se na příjezdu do železniční stanice Jašvantpur na kraji karnátackého hlavního města Bengalúru. Skutečně, na mapě je hned vedle piktogramu mašinky zakreslen i obrázek zkřížené vidličky a nože. A není v ní zanesen nadarmo.

Continue reading “Jašvantpur: Mezi Scyllou a Charybdou”

Po Indii cestuju vlakem už skoro patnáct let. Ale dodnes jsem nepochopil jednu věc: v kterých vlacích se noční cestování bez místenky toleruje a v kterých ne. 12589 GKP SC Express patří evidentně do první skupiny. Nejenže pro ležící pasažéry není na chodbičce kam šlápnout. Nejenže se ke svému lehátku probíjím dobrých pět minut. Ale když se k němu konečně dohrabu, s hrůzou spatřím, že už na něm leží dva chlapi a dvě děti.

Continue reading “Čandrapur: Čistota půl zdraví”

Že jsme překročili kéralské hranice, jsem poznal okamžitě. Do vlaku nastoupil děda s náručí plnou losů a začal svádět cestující k drobnému hazardu. A to není jediná neřest, kterou tento indický stát nabízí. Místní palmové víno je vyhlášené, a zároveň je Kérala jedním z mála míst, kde neplatí zákaz porážky krav, a můžete se tady futrovat hovězím masem až k prasknutí.

Continue reading “Kóttajam: Muži v černém”