Nausea naučila Dalibora housti
Nádraží v pražských Holešovicích je něco jako nechtěné dítě. Postaveno víceméně jen proto, aby měly kde zastavit vlaky na Ústí. Velkorysá, ale celkově temná budova, kde se většina cestujících raději moc dlouho nezdržuje, na rozdíl od bezdomovců. A ani příhodný název Nádraží Franze Kafky mu moc dlouho nevydržel.
Continue reading “Donald Kebab, Praha Holešovice: Pro radost šli jsme do boje”
„Svijany, Primátor, Rampušák,“ vypočítává vrchní nabídku piv v novoměstské nádražce U Paragána. „Jo a dnes nevaříme, kuchař má volno,“ dodává, jako by se nechumelilo. Co si budeme povídat, po tom, co nás ve vlaku nestydatě otupovala vůně turisťáku a májky od kolegů z kupé, ty poslední věty bolely, jako kdyby nám někdo vrážel rybičku upatlanou od paštiky přímo do břicha.
Continue reading “Nové Město nad Metují: To tehdy padal déšť”
„Člověka vždycky potěší, že i v cizině najde stejné dementy jako doma,“ libuje si NP a nahlas se vysmívá paní s pejskem postávající na peróně. Kříženec patrně pudla a Dášeňky neuroticky poštěkává na vodící čáru pro nevidomé pozoruhodně zalámanou do pravých úhlů. „Tady normálně postavili bránu jenom proto, aby kolem ní mohli postavit zábradlí!“ podivuje se Jáňa. Ano, rakousko-uherský prostor i 102 let po zániku monarchie sdílí stejné úchylky, mezi něž patří také nesmyslné rekonstrukce nádražních nástupišť. Jediný rozdíl tkví v tom, že rakouské železniční zábradlí není modré, ale stříbrné.
Continue reading “Hermagor: Zábradlománie na rakouské železnici”
Zhruba uprostřed Švédska se nachází 1420 metrů vysoký masív Åreskutan, údolí pod ním je zalité jezerem Åresjön a na jeho břehu leží městečko Åre. A v městečku, které je mimo jiné kolébkou freestyle lyžování, se nachází krásná nádražka. Alegorie s pozlátkem opředeným Špindlerovým mlýnem ale není úplně přesná, neboť tohle místo, ač taky dost posh, si právě i díky železnici zachovalo autenticitu.
Sudety dodávají na trhu s nemovitostmi sebevědomí i nám, absolventkám sociálních studií. Ne všude v Sudetech však stav opuštěných budov soupeří o poslední místo s domečky z palet Zdeňka Macury. V Liberci, kdysi největším německém městě českých zemí, se dá pořídit 1+kk i za 2 miliony. V těchto Sudetech by seriál Pustina nenatočili, tyhle Sudety jsou dobré akorát tak pro Rudiše.
Continue reading “Ještěd: Nejvýše položená nádražka v Česku”
Psát o již popsaném není vždy nutné, někdy je to i zbytečné. V případě severočeské Jedlové tomu tak není. Každý by se měl vypsat ze svých dojmů, které provázely jeho poprvé, první setkání s ikonickou příhraniční nádražkou zašitou uprostřed kopců, až za vesnicí, ale zato na docela frekventovaném železničním uzlu. Vlastně je až k podivu, že mi trvalo tak dlouho se do Jedlové vydat, ale všeho do času.
Tři chlapíci v mém kupé se dojemně loučí s manželkami, div na perón nekanou slzy. Jen co se vlak rozjede, už si sypou do pusy gutku. „Buďte v klidu, oni jsou všichni dělnická třída,“ soucitně se ke mně přitáčí jeden z cestujících. „Může být,“ povídám si v duchu a vytahuju z kapsy pytlík žvýkacího tabáku.
„Toto nie je možné hodnotiť ako film – toto je kulturný fenomén! Vďaka nemu som vypil hektolitre gruzínskeho vína a čače!“ rozplývá se v záplavě hvězdiček jeden z hodnotitelů ČSFD. „Vďaka nemu sme sa dokonca dostali na gruzínsku svadbu! Stačili čarovné slovíčka – Rača, čemi sikvaruli… Ďakujem súdruhovia za túto skvostnú myšlienku, ktorej plody žneme ešte aj dnes…“ vzpomíná dojatý pamětník na film Rača, láska moja. I já musím poděkovat svým soudruhům. Myšlenka navštívit cestou z Rači hornické město Tkibuli byla natolik skvostná, že zůstane patrně navždy zahalena v mlžném oparu místních lihovin. Ale popořadě.
„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“
„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.