Zhruba uprostřed Švédska se nachází 1420 metrů vysoký masív Åreskutan, údolí pod ním je zalité jezerem Åresjön a na jeho břehu leží městečko Åre. A v městečku, které je mimo jiné kolébkou freestyle lyžování, se nachází krásná nádražka. Alegorie s pozlátkem opředeným Špindlerovým mlýnem ale není úplně přesná, neboť tohle místo, ač taky dost posh, si právě i díky železnici zachovalo autenticitu.
Ještěd: Nejvýše položená nádražka v Česku
Sudety dodávají na trhu s nemovitostmi sebevědomí i nám, absolventkám sociálních studií. Ne všude v Sudetech však stav opuštěných budov soupeří o poslední místo s domečky z palet Zdeňka Macury. V Liberci, kdysi největším německém městě českých zemí, se dá pořídit 1+kk i za 2 miliony. V těchto Sudetech by seriál Pustina nenatočili, tyhle Sudety jsou dobré akorát tak pro Rudiše.
Continue reading “Ještěd: Nejvýše položená nádražka v Česku”
Ještě jednou, Jedlovou
Psát o již popsaném není vždy nutné, někdy je to i zbytečné. V případě severočeské Jedlové tomu tak není. Každý by se měl vypsat ze svých dojmů, které provázely jeho poprvé, první setkání s ikonickou příhraniční nádražkou zašitou uprostřed kopců, až za vesnicí, ale zato na docela frekventovaném železničním uzlu. Vlastně je až k podivu, že mi trvalo tak dlouho se do Jedlové vydat, ale všeho do času.
Háura: Plíce a motory
Tři chlapíci v mém kupé se dojemně loučí s manželkami, div na perón nekanou slzy. Jen co se vlak rozjede, už si sypou do pusy gutku. „Buďte v klidu, oni jsou všichni dělnická třída,“ soucitně se ke mně přitáčí jeden z cestujících. „Může být,“ povídám si v duchu a vytahuju z kapsy pytlík žvýkacího tabáku.
Tkibuli: Rača, láska moja
„Toto nie je možné hodnotiť ako film – toto je kulturný fenomén! Vďaka nemu som vypil hektolitre gruzínskeho vína a čače!“ rozplývá se v záplavě hvězdiček jeden z hodnotitelů ČSFD. „Vďaka nemu sme sa dokonca dostali na gruzínsku svadbu! Stačili čarovné slovíčka – Rača, čemi sikvaruli… Ďakujem súdruhovia za túto skvostnú myšlienku, ktorej plody žneme ešte aj dnes…“ vzpomíná dojatý pamětník na film Rača, láska moja. I já musím poděkovat svým soudruhům. Myšlenka navštívit cestou z Rači hornické město Tkibuli byla natolik skvostná, že zůstane patrně navždy zahalena v mlžném oparu místních lihovin. Ale popořadě.
Váránasí: Takhle končí svět
„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“
Iláhábád: Stoka spirituálních splašek
„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.
Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu
Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.
Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”
Kysak: Šariš a Karpatská horká
Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.
„Není nutno“ jako příprava na každodenní šeď dospěláckého života
Na základce v družině jsme měli tři videokazety, které jely pořád dokola. Každý týden jedna. Nekonečný příběh, O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Tři veteráni. Rozuměj: Viděla jsem to mockrát. Ale Tři veterány, na rozdíl od Jasněnky, ševce, Bastiena, Atreje a Artexe, v lásce nemám. Proč?
Continue reading “„Není nutno“ jako příprava na každodenní šeď dospěláckého života”