Tři chlapíci v mém kupé se dojemně loučí s manželkami, div na perón nekanou slzy. Jen co se vlak rozjede, už si sypou do pusy gutku. „Buďte v klidu, oni jsou všichni dělnická třída,“ soucitně se ke mně přitáčí jeden z cestujících. „Může být,“ povídám si v duchu a vytahuju z kapsy pytlík žvýkacího tabáku.
Tkibuli: Rača, láska moja
„Toto nie je možné hodnotiť ako film – toto je kulturný fenomén! Vďaka nemu som vypil hektolitre gruzínskeho vína a čače!“ rozplývá se v záplavě hvězdiček jeden z hodnotitelů ČSFD. „Vďaka nemu sme sa dokonca dostali na gruzínsku svadbu! Stačili čarovné slovíčka – Rača, čemi sikvaruli… Ďakujem súdruhovia za túto skvostnú myšlienku, ktorej plody žneme ešte aj dnes…“ vzpomíná dojatý pamětník na film Rača, láska moja. I já musím poděkovat svým soudruhům. Myšlenka navštívit cestou z Rači hornické město Tkibuli byla natolik skvostná, že zůstane patrně navždy zahalena v mlžném oparu místních lihovin. Ale popořadě.
Váránasí: Takhle končí svět
„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“
Iláhábád: Stoka spirituálních splašek
„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.
Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu
Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.
Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”
Kysak: Šariš a Karpatská horká
Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.
„Není nutno“ jako příprava na každodenní šeď dospěláckého života
Na základce v družině jsme měli tři videokazety, které jely pořád dokola. Každý týden jedna. Nekonečný příběh, O princezně Jasněnce a létajícím ševci a Tři veteráni. Rozuměj: Viděla jsem to mockrát. Ale Tři veterány, na rozdíl od Jasněnky, ševce, Bastiena, Atreje a Artexe, v lásce nemám. Proč?
Continue reading “„Není nutno“ jako příprava na každodenní šeď dospěláckého života”
Tři veteráni jsou obraz nezhojitelné bolesti. Jejich popěvky radši nechme spát
Není nutno, aby bylo přímo veselo, burácely ve středu 25. března amplióny místního rozhlasu v českých městech a vesnicích. Nesmrtelnou píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka snad všichni známe nazpaměť. Jednoduchou melodii a snadno zapamatovatelný text si mohl už ve školce každý z nás zahalekat, aniž by u toho měl trauma ze zpívání. Uvědomili jste si ale někdy, že nová česká hymna je ve skutečnosti terapeutický popěvek tří stárnoucích chlapíků s posttraumatickou stresovou poruchou?
Continue reading “Tři veteráni jsou obraz nezhojitelné bolesti. Jejich popěvky radši nechme spát”
Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě
Pokud cestou do Bhuvanéšvaru usnete ve vlaku, nebojte se. Hlavní město státu Uríša přejedete jen těžko. Na nádraží vás bezpečně probudí ženský hlas ve staničním rozhlase, který zpívá tak vysokým tónem a tak prapodivnou intonací, že ihned vyskočíte z lehátka a budete chtít vytrhat dráty od repráků. Ale ani to by příliš nepomohlo. Na mimořádná hlášení se k playbackové hlasatelce přidává i živý mužský kolega a zpívá úplně stejně. Těžko říct, jestli takhle mluví v urijštině všichni, ale poslouchat se to nedá.
Smaženky a machři
Třetí vágusí knížka o nádražkách je tu! A je zase trochu jiná než naše předchozí díla. Pámbů nám prdel neroztrhl, na chlupatý zuby jsme nechcípli a dobře nám pořád je. Přesto jsme se dočasně rozdělili. Smaženky a machry napsal NP jako sólo projekt a nepřekročil přitom indické hranice. Nečekej ale obyčejný gastronomický bedekr s hodnocením kvality smaženek. Tohle je mnohem spíš průvodce po celé současné Indii se všemi jejími krásami, bizáry i problémy. Bohatá historie a komplikovaná současnost, která se odehrává ve vlacích, na nádražích a v nádražkách. Tak už neváhej a kupuj lístek do druhé třídy, za chvíli vyrážíme.