„Čau, Samčo, co ty tady, člověče?“ – „A, čau Smršíne, jedu z Ostravy z koncertu,“ říká mi zarostlý kamarád s přívětivým úsměvem a podává mi ruku. Má ji od třpytek. Teď mám od třpytek ruku i já. Viděl jsem ho už od výstupu z vlaku. Nebyl jsem si jistý, že je to on, na východním Slovensku může mít háro, dredy a kytaru přes záda s plyšovou muchomůrkou zavěšenou na batohu každý druhý, ale byl to on. Je šest ráno, slunce se líně válí nad kopci, je léto, teplota vzduchu 11 stupňů, právě jsem přijel do Košic.
Kabinu musíš umět přechcat aneb Psycho dorostenecké kopané
Kuneš: Pročs vlastně přestal hrát fotbal, bro?
OuBí: Víš, jak to je v dorosteneckým fotbale, kdy přijdeš do kabiny a borci tam na sebe vytahujou čuráky a baví se o tom, jak má kdo velkého nebo malého šulina a kdo má svěšenou prdel? Myslel jsem, že když člověk bude hrát třetí ligu se staršíma kopačkama, tak z týhle demence nadobro vypadne. Mýlil jsem se… Samozřejmě se tam našly cenné výjimky, ale ty byly koneckonců i v dorostenecký kabině. I díky nim jsem to nezabalil o několik let dřív.
Tys skončil proč? Srali tě trenéři a ty sis chtěl raději číst Holana?
Continue reading “Kabinu musíš umět přechcat aneb Psycho dorostenecké kopané”
Tanvald: „Tak, a takhle to mám zas aspoň z krku!“
Tak zahlásil za mnou omluvným tónem vysoký blonďatý vousáč poté, co si právě odříhl tak hlasitě, až zarezonovaly secesní litinové sloupy podpírající podloubí tanvaldského nádraží. Já jsem si tak mohl znovu uvědomit, co mě vlastně přivedlo 22. prosince do mrazivé tmy před rozsvícenou nádražku – poslední pokus sehnat dárek k Vánocům Chlupatý zuby. Neměli je totiž v žádném knihkupectví, ani v antikvariátu, a z webu vagus.cz mi odepsali, že jeden z posledních výtisků by se měl skrývat právě zde…
Continue reading “Tanvald: „Tak, a takhle to mám zas aspoň z krku!“”
Středověk is not dead! Bohužel…
Jdeme si takhle s Koubou v Litoměřicich po náměstí a cotyvole nevidim?! Zase si nějaký kašpaři hrajou na středověký rytíře. Na první pohled je vidět, že jejich jediný znalosti o středověkym vošacení pocházej z pohádek s Honzou Čenskym. Narozdíl od nestárnoucího plejboje, kterej se dycky rád příjde mrknout na nějaký to mladý roští na Miss čehokoli, tydle hoši se nechali řádně zarůst vousem. „To je blackmetal,“ prohodí Kouba.
Tannenberg Bahnhof: Klouzavá zavírací hodina
Nebude mnohých, kteří by o této odbočné stanici v lesích neslyšeli. Méně nebude ani těch, kteří by neměli ponětí o zdejší kultovní nádražce. Novinou by snad ale mohla být dostupnost ubytování v Šalandě hned na peróně.
Continue reading “Tannenberg Bahnhof: Klouzavá zavírací hodina”
Mukačevo: Sundej si respirátor, tady se to neřeší
Kde začít? Až přímo na nádraží v Mukačevu? Nebo při příjezdu maršrutem do Mukačeva? Nebo při odjezdu z jižního autobusáku v Užhorodě? No, asi tam. Je neděle, tři čtvrtě na deset ráno a nemám ponětí, v jakých intervalech maršruty mezi Užhorodem a Mukačevem jedou. Paní na kase mi dává povzbuzující informaci, že jede za čtvrt hodiny. První věc se povedla! S úsměvem, který přes respirátor není vidět, platím 43 hřiven a jdu směrem k nástupištím.
Continue reading “Mukačevo: Sundej si respirátor, tady se to neřeší”
Mariazell: Všechno je možné
„Takže tohle je takový rakouský Hostýnek?“ prohlíží si NP majestátní baziliku Narození panny Marie. Nejen Hostýnek. Mariazell je největším poutním místem v Rakousku, které každý rok navštíví více než milion návštěvníků. Pokud však přijedou vlakem, k cíli své cesty možná ani nedorazí. V cestě jim totiž stojí nádražka.
Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky
Kmeny borovic pruží v silném větru, to ony umí, tyhle gymnastické kejkle. Já sleduju jenom NPho zadní kolo a zúžení zorného pole poskytuje naopak prostor pro fantazii. Abychom tak najednou vůbec nebyli na hranici katastru hlavního města, pravoúhlé ulice byly najednou spíš mořské proudy a všecky ty luxusní baráky jsou asi útesy nebo skály. A my jsme asi v severním moři nebo už je to Atlantik, kdoví. Ten vítr nás žene k ostrovu, který má na sobě nápisy pečivo, káva, limonády. Jenže to my víme, že je blbost, že je to kus pevniny v norském fjordu.
Continue reading “Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky”
Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury
Tuhle návštěvu jsem plánoval dlouho a cyklovýlet na Říp se ukázal jako ideální příležitost. Je poslední únorová neděle, do začátku tvrdého lockdownu zbývají už jen hodiny a ačkoli cyklistická sezóna teprve začíná, možnosti k delšímu výletu se obyvatelům hlavního města povážlivě zužují. A cestou z Řípa zpátky do Prahy se nachází příjemná ves jménem Zvoleněves.
Continue reading “Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury”
Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak jsem i já v nejtvrdším lockdownu došel k tomu, že jsem si poprvé v životě upekl littí čókhá – plněné chlebové koule oblíbené v Biháru, Džárkhandu a východním Uttarpradéši, tedy absolutně nejchudších regionech Indie. A jde vskutku o jídlo chudých: suroviny vás nestojí skoro nic, ale na přípravu potřebujete trochu času. Abych si celou tuto premisu potvrdil, schválně jsem si tenhhle pokrm zkusil vyrobit pěkně po babicovsku jen z toho, co jsem našel doma. A předem všechny musím zklamat, že se tady nic nesmaží.
Continue reading “Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci”