Jdeme si takhle s Koubou v Litoměřicich po náměstí a cotyvole nevidim?! Zase si nějaký kašpaři hrajou na středověký rytíře. Na první pohled je vidět, že jejich jediný znalosti o středověkym vošacení pocházej z pohádek s Honzou Čenskym. Narozdíl od nestárnoucího plejboje, kterej se dycky rád příjde mrknout na nějaký to mladý roští na Miss čehokoli, tydle hoši se nechali řádně zarůst vousem. „To je blackmetal,“ prohodí Kouba.
Tannenberg Bahnhof: Klouzavá zavírací hodina
Nebude mnohých, kteří by o této odbočné stanici v lesích neslyšeli. Méně nebude ani těch, kteří by neměli ponětí o zdejší kultovní nádražce. Novinou by snad ale mohla být dostupnost ubytování v Šalandě hned na peróně.
Continue reading “Tannenberg Bahnhof: Klouzavá zavírací hodina”
Mukačevo: Sundej si respirátor, tady se to neřeší
Kde začít? Až přímo na nádraží v Mukačevu? Nebo při příjezdu maršrutem do Mukačeva? Nebo při odjezdu z jižního autobusáku v Užhorodě? No, asi tam. Je neděle, tři čtvrtě na deset ráno a nemám ponětí, v jakých intervalech maršruty mezi Užhorodem a Mukačevem jedou. Paní na kase mi dává povzbuzující informaci, že jede za čtvrt hodiny. První věc se povedla! S úsměvem, který přes respirátor není vidět, platím 43 hřiven a jdu směrem k nástupištím.
Continue reading “Mukačevo: Sundej si respirátor, tady se to neřeší”
Mariazell: Všechno je možné
„Takže tohle je takový rakouský Hostýnek?“ prohlíží si NP majestátní baziliku Narození panny Marie. Nejen Hostýnek. Mariazell je největším poutním místem v Rakousku, které každý rok navštíví více než milion návštěvníků. Pokud však přijedou vlakem, k cíli své cesty možná ani nedorazí. V cestě jim totiž stojí nádražka.
Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky
Kmeny borovic pruží v silném větru, to ony umí, tyhle gymnastické kejkle. Já sleduju jenom NPho zadní kolo a zúžení zorného pole poskytuje naopak prostor pro fantazii. Abychom tak najednou vůbec nebyli na hranici katastru hlavního města, pravoúhlé ulice byly najednou spíš mořské proudy a všecky ty luxusní baráky jsou asi útesy nebo skály. A my jsme asi v severním moři nebo už je to Atlantik, kdoví. Ten vítr nás žene k ostrovu, který má na sobě nápisy pečivo, káva, limonády. Jenže to my víme, že je blbost, že je to kus pevniny v norském fjordu.
Continue reading “Praha Klánovice: Až na východní pól a zpátky”
Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury
Tuhle návštěvu jsem plánoval dlouho a cyklovýlet na Říp se ukázal jako ideální příležitost. Je poslední únorová neděle, do začátku tvrdého lockdownu zbývají už jen hodiny a ačkoli cyklistická sezóna teprve začíná, možnosti k delšímu výletu se obyvatelům hlavního města povážlivě zužují. A cestou z Řípa zpátky do Prahy se nachází příjemná ves jménem Zvoleněves.
Continue reading “Zvoleněves: Vietnamská sámoška jako pilíř krizové infrastruktury”
Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak jsem i já v nejtvrdším lockdownu došel k tomu, že jsem si poprvé v životě upekl littí čókhá – plněné chlebové koule oblíbené v Biháru, Džárkhandu a východním Uttarpradéši, tedy absolutně nejchudších regionech Indie. A jde vskutku o jídlo chudých: suroviny vás nestojí skoro nic, ale na přípravu potřebujete trochu času. Abych si celou tuto premisu potvrdil, schválně jsem si tenhhle pokrm zkusil vyrobit pěkně po babicovsku jen z toho, co jsem našel doma. A předem všechny musím zklamat, že se tady nic nesmaží.
Continue reading “Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci”
Den v zástěře Oáza
Jednou na konci srpna 2020 jsme se vydali s kamarádem Smrkem vlakem do Radotína. Pod příslibem návštěvy nedalekých plaveckých aktivit jsme se otočili i v místní nádražce a po cestě zpátky jsme nemohli vynechat ani ono dobré útočiště na Smíchovském nádraží. Když jsme po adekvátním občerstvení kráčeli po schodech dolů, kamarád mě upozornil na nápis na dveřích “Hledáme číšníka/servírku” a zároveň poznamenal, že je to práce přesně pro mě, tak jsme se tomu zasmáli a šli zas dál.
Kladno Švermov: Sklenička se rozbije a jiné životní štrapáce
Nádražka (podnik v budově stanice), přínádražka (podnik maximálně naproti přes ulici), diskvalifikováno. Pravidla almanachu nádražních restaurací hovoří jasně, otevřít si hospodu za rohem od vlakové stanice si sice zaslouží pochvalu, ale na mapu nádražek vás to nedostane. Jsou ovšem podniky, které si trochu benevolence zaslouží.
Continue reading “Kladno Švermov: Sklenička se rozbije a jiné životní štrapáce”
Balada o Prasečáku
Nebyl to dobrý rok. A ani není. V ulicích českých měst probíhá zombie apokalypsa, společnost se zmítá v anomii a nastupující hospodářská krize se ohlašuje znameními z nejneklamnějších: zavíráním hospod, barů a restaurací, v nichž mnozí z nás nechali kus mládí i jater. Tak došlo i na Prasečák – bez nadsázky legendární lidovou jídelnu na pražských Petřinách.