Nausea naučila Dalibora housti
Možná jste někdy viděli film Kalamita, který se natáčel na železniční trati Tanvald-Harrachov. Já jsem si ho v reálu prožil včera, když jsem se vypravil na běžkách z Jizerky na vlak. Asi pětikilometrová cesta z kopce mi v nefalšovaném blizardu zabrala skoro hodinu, než přede mnou z bílé tmy vystoupilo nádraží v Kořenově.
Continue reading “Kořenov: železniční muzeum a griotka v PETce”
O víkendu v Rokytnici jsme se seznámili se zajímavou publikací. Některé otázky nás donutily k zamyšlení. Copak byste na ně asi odpověděli vy?
Máte rád něco, co ostatní lidé ne?
Které slovo má nad vámi moc?
Které slovo má pro vás jiný význam než pro většinu ostatních?
Pohled na co vás obvykle nejvíce osvěží?
Jaká je charakteristická vůně vašeho domova?
Čeho máte doma největší zásobu?
Která z vašich zálib by vás mohla stát život?
Se kterou věcí se budete před smrtíloučit?
Který předmět přenecháte svým potomkům?
Petr Bakalář: Kniha otázek. Portál, Praha 2001.
Můj chlapec má oči jako studánky, líčka jako čerstvě upečené vdolečky, zoubky jako perličky a úplně zarostlou čuňu. Tuhle na mě čekal před barákem a měl na sobě leteckou kombinézu, boty na platformě, jarmulku a na jarmulce nasazenou kšiltovku. Prvně jsem se schovala zpátky do baráku, že tam zůstanu a nevylezu, pak jsem ale odhodlaně vycupkala na podpatcích a v minisukni ven a šli jsme na romantickou večeři. Kráska a vágus! Prostě máme trochu problém sladit náš dress code. Doufám ale, že to nebude překážkou našemu láskyplnému vztahu.
Minulý týden jsem vyhazovala část jeho garferóby k popelnicím. Druhý den potkám váguse, co má na sobě jeho bývalou oblíbenou mikinu. Laškovně jsem k němu vyrazila (oba měli fousy a já mám – jako žena – sníženou rozlišovací schopnost) a v zápětí jsem hodila na těch podpatcích držku. Vágus se ohlédl a ušklíbl se. Tuhle fashion show vyhrál on.
Při nedávné návštěvě za účelem prověření vágusového potenciálu hlavního města Evropské byrokratické mašinérie byl učiněn velmi pozoruhodný objev. Sice se nejedná o pravou nádražku, jelikož není součástí nádražní budovy (je v baráku přes ulici), přesto svůj nádražní charakter tato knajpička rozhodně nezapře. Navíc je to nádražka, jenž přežila i zrušení nádraží. Tímto nádražím dnes vlaky již jen projíždí.
Lysá nad Labem je špinavé, nevýrazné a tísnivé maloměsto v Polabí. Přesto skrývá historický půvab – centrum města je památkovou zónou a naleznete zde krásný zámeček či kostel Jana Křtitele, oba stavěné ve venkovsky nenuceně zdobném barokním slohu.
Co je však problém. Totiž do centra, jste-li správní vágusové, se nemáte šanci nikdy dostat. Alespoň já navštívil Lysou za poslední půlrok již několikrát, vždycky sám a s minimálně hodinou volného času… nikdy se mi nepodařilo vzdálit se na více než sto metrů od nádraží a o těch památkách jsem si přečetl na wikipedii.
“Jsem majitel bytu a vy koukejte do deseti minut vypadnout!” ozvalo se mi nad hlavou dnes v sedm ráno. A co z toho plyne za ponaučení? Že u Pidinsova dědy už cestou z hospody přespávat nebudu.
Šíří se to jako nějaká choroba. A ještě k tomu s úplně kokotským jménem. Kománková už asi chuděra chytá Dědkovy manýry, když je schopná takové zhovadilosti věnovat v Reflexu celé tři stránky. A copak že to tu vlastně tentokrát máme?
Dnešní díl Videostopu bude odpočinkový. Knjaz Miloš už si ostatně znovu brousí sukovici k dalšímu úderu, kterému padne nejpíš za oběť i nemálo našich čtenářů. Proto bychom si ho měli alespoň trochu udobřit.
Đorđe Balašević je docela zajímavá postava. Na jeho životních osudech by se možná daly ilustrovat moderní dějiny Srbska. Syn srbského otce a maďarsko-chorvatské matky a jugoslávský vlastenec do posledního dechu. V 80. letech nadšený Titovec, v 90. letech zapálený kritik Miloševiće. V roce 1991 nedokázal skousnout odtržení Slovinska, ale o patnáct let později už Černé Hoře k nezávislosti gratuloval. Od hrdé nesmiřitelnosti až k totální rezignaci, od nostalgického patosu až k bezbřehému cynismu, vyjádřeného slovy “Mluvím jedním špatným chorvatským nářečím, takzvanou srbštinou.”
Tenhle kousek pochází z roku 1981. Když loni v létě Haimi v Hercegu Novim vyhrabal z regálu s pirátskými CD platňu s 33 písněmi o Titu, nastartoval tím jeden velký kult. Díky této desce jsme v maršálu Titovi rozpoznali dvanáctou inkarnaci knjaze Miloše a príma chlapíka. Balašević sice možná není slobodotvorca, ale legenda to je.
Đorđe Balašević – Tri put sam video Tita (1981)
Kladno, to je to město, a zdejší nádražka má tím pádem svoje kouzlo i kolem deváté ranní v poslední adventní neděli.
Dnes cestou z hor mě osvítil Duch svatý. Kupuju si telemarkové lyže. Ovšem pouze za podmínky, že se mi na ně podaří vydělat vracením prázdných lahváčů. Kdy myslíte, že se mi to podaří? Už jsem si založil i kasičku a v tuto chvíli se v ní nachází celých 12 korun.