Váránasí: Takhle končí svět

22 Dub

„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“

O Váránasí neboli Banárasu se často mluví jako o hinduistickém poutním městě. To je ale jenom půl pravdy. Váránasí je sice město posvátné, ale není až tak úplně poutní, protože z poutního města, jako je třeba Haridvár, Nášik, Udždžain nebo Iláhábád, se zpravidla vrátíte domů. Banáras je naopak místo, odkud se mnozí nikdy nevrátí. Je to místo, kam chodíte umřít, místo, kde se ztratíte ze světa. Buďto se proměníte v popel na spalovacím ghátu, anebo si vyhulíte mozek z hlavy a do toho popela se nakonec zahrabete. A i když se oběma možnostem vyhnete, jedna věc je jistá. Tohle město vás přežije. Je to jedno z nejstarších souvisle osídlených míst v celé Indii a nic nenasvědčuje tomu, že by jím nemělo zůstat. Lidi přicházejí a odcházejí, rodí se a umírají, ale Banáras se nemění.

Až donedávna. Váránasí je kromě všeho dalšího taky obvod, odkud v letech 2014 a 2019 kandidoval do parlamentu sám premiér Naréndra Módí. Není tedy divu, že si vzal město jako rukojmí své vize indického rozvoje. Dálnice na letiště, lepší kanalizace, čistší gháty vyzdobené graffiti a murály, vyjmenovává zásluhy indické vlády můj někdejší spolužák Arvind na lehce psychotické stránce academics4namo. Úplně přesvědčený si ale nepřipadám. Když jsem se procházel po ghátu, v řece zrovna plavala mrtvola. A graffiti na zdech byly snad vždycky, tedy aspoň kam moje paměť sahá. Za nejlepší fotku svého života ostatně považuju snímek z jara 2014, který zachycuje chlapíka seroucího na ghátu přímo před nápisem Slayer a přesně ve chvíli, kdy exkrement opouští jeho řitní otvor a volným pádem se řítí mezi ostatní sračky tohoto věčného města. Vlastně to tak hezky symbolizuje a předjímá, jak to ve městě vypadá dnes. Na hovno.

No a jak to vypadá v nádražce? Dozvíš se to v naší nové knize Smaženky a machři!

Comments are closed.