Gare de l’Agha: Je libo kávu Alžír?

Vzpomínáte na speciální podnik, důvěrně nazývaný U Emy na Masarykově nádraží? Nacházela se nad dnes již rovněž zaniklou internetovou kavárnou a květinářstvím. Nápoják paní Emy čítal variace káv v řádu desítek. O tom by vám s láskou víc pověděl třeba tamní znalec, pamětník, kolega Palák. Co figurovalo v ruské kávě si nejspíš domyslíte, ale alžírskou kávu už jistě známe všichni. Navíc byste ji, tuším, našli i v takové kavárně Slavia. Nijak jsem nečekal, že se pár let od konzumace svého prvního alžíru ocitnu přímo v zemi, která tomu nápoji dala název. A název mu paradoxně dala, i když o vaječňák na jeho území nezavadíte.

Continue reading “Gare de l’Agha: Je libo kávu Alžír?”

Vlašim: Bytnost strojvůdce stolu

Letošní léto nepřineslo mnoho houbařských úlovků. Byl jsem smutný. Pro přípražské houbaření mi strýc Láďa doporučil výlet k jisté vesnici u Benešova. Kamarádi vyjeli už ve světle brzkého rána, já se táhl s houstičkou a lahváčem o hodinu později. V Benešově probíhal festiválek parní železnice a podobného šotoušství, ale nově otevřená nádražka byla staronově zavřená. Ale jen toho času, jak jistě čtenář ví, tak se aktuálně se těší dobrému zdraví a je v provozu. Vyrazil jsem motoráčkem směr Vlašim. Domašín, zastávka na znamení. Tato signifikace jaksi nezafungovala, pročež jsem skončil až ve Vlašimi s omluvami pana strojvůdce. A chyba v systému měla něco do sebe, protože vlašimská nádražka je vskutku příjemná záležitost.

Continue reading “Vlašim: Bytnost strojvůdce stolu”

Jihlava: Adventní pozastavení v jihlavském dřeváku (JOSEF)

Je pátek 11. 12. 2020. Páteční home office je vyloženě stvořený k cestování. Kamkoli. Nabídku svézt se automobilem coby zavazadlo do Jihlavy přijímám a už hledám, kde si zřídím detašované pracoviště. Že Jihlava disponuje nádražím mě, nevím proč, překvapuje, nicméně je to tak. Navíc indicie naznačují, že zde najdu také bufet. Jestli živý či mrtvý, už nedodávají.

Continue reading “Jihlava: Adventní pozastavení v jihlavském dřeváku (JOSEF)”

Donald Kebab, Praha Holešovice: Pro radost šli jsme do boje

Nádraží v pražských Holešovicích je něco jako nechtěné dítě. Postaveno víceméně jen proto, aby měly kde zastavit vlaky na Ústí. Velkorysá, ale celkově temná budova, kde se většina cestujících raději moc dlouho nezdržuje, na rozdíl od bezdomovců. A ani příhodný název Nádraží Franze Kafky mu moc dlouho nevydržel.

Continue reading “Donald Kebab, Praha Holešovice: Pro radost šli jsme do boje”

Ještě jednou, Jedlovou

Psát o již popsaném není vždy nutné, někdy je to i zbytečné. V případě severočeské Jedlové tomu tak není. Každý by se měl vypsat ze svých dojmů, které provázely jeho poprvé, první setkání s ikonickou příhraniční nádražkou zašitou uprostřed kopců, až za vesnicí, ale zato na docela frekventovaném železničním uzlu. Vlastně je až k podivu, že mi trvalo tak dlouho se do Jedlové vydat, ale všeho do času.

Continue reading “Ještě jednou, Jedlovou”

Stockholm: Iluze východního nádraží

Vzhledem k tomu, že švédsky neumím, neobtěžoval jsem se ani při první návštěvě Stockholmu důkladnějším bádáním, které by mohlo ukázat, zda lze očekávat prohloubení cestovatelského zážitku o návštěvu nádražního restauračního zařízení. Dojem z tamního hlavního nádraží ale dával tušit, že by situace nemusela být marná. A to i přesto, že podniky nacházející se stockholmském hlaváku neoplývají zrovna výjimečným geniem loci a spíše podtrhují šedivý pocit typizovaného, generického, tranzitního prostoru. V zásadě totiž lze vybírat z kavárny/bistra, McDonaldu drze apropriujícího secesní prostor (ano, jako v Budapešti), nebo „irského“ sportbaru. Poslední jmenované zařízení by v tomto ohledu ještě šlo vzít na milost a také se tak stalo, ale v rámci dodržení odpovídající chronologie návštěvy se k němu vracím až závěrem.

Continue reading “Stockholm: Iluze východního nádraží”

Ústí nad Labem západ: Hledání ztraceného času

Vyjet si na říjnový výlet na severočeskou Komáří Vížku by se mohlo zdát všední, navíc se na přímé trase vyskytuje pramálo nádražek (všechna čest výjimce Bohušovic nad Ohří ctící duch okolních fabrik). Přesto se maloměsto Krupka, v kterém leží lanovka na onen vrch, rozhodlo vzdorovat. Vzdor vypadal tak, že lanovka byla toho dne zavřená; nanopivovar, muzeum, hrad i hospoda také. Soukromá akce s DJ Milanem na hradě, jinde uzavřená společnost, o kus dál technické důvody. Nebylo souzeno. Spoj do Ústí naštěstí fungoval a má paměť také. Díky tomu jsem hned věděl, že bude záhodno vystoupit o zastávku dříve, na nádraží Ústí nad Labem západ, kde se nachází jediná zdejší nádražka hodná přívlastku první kategorie (tedy v objektu nádraží).

Continue reading “Ústí nad Labem západ: Hledání ztraceného času”

Signály vesmíru, část 3: Otrokovice

Stravování bylo do té doby zanedbáváno, i když se Přerov snažil. O nádražku dál, v Otrokovicích je o pocestné už postaráno lépe. Také by to bylo záhodno, když se tamní Bufet ČD honosí certifikátem kvality z roku 2008. Tedy od Prazdroje, nachlazené půlitry ale napovídají, že nepůjde o prázdná slova. Jen zachmuřený muž s mulletem do sebe na truc láme lahvového Gambrina. Je libo vaječný řízek za 23 (překlad: smaženka rozměrů sloního ucha), indiánka nebo oschlou bagetku na cestu?

Continue reading “Signály vesmíru, část 3: Otrokovice”