No jo, tady už jsem včera byl. Když jsem přijel autobusem z Čitrakútu. Nevšiml jsem si ale, že by tu byla nějaká nádražní hala. Natož nádražka. Tak co tahle hospoda? Je to přímo naproti zadnímu vchodu do stanice. Takže to prostě je nádražka, byť třetí kategorie. A je šuddh šákáhárí. Čistě vegetariánská. Konec diskuse, jde se dovnitř. Mám dvě hodiny do odjezdu. A před hodinou jsem se posilnil jednou knjazovkou.
Čitrakút: Hlava XXII krále Rámy
– „My vás ale nemůžeme ubytovat, pokud nám nedáte vaši trvalou adresu.“
– „Vždyť jsem vám ji napsal tady na ten papír.“
– „Papír nestačí, my potřebujeme voličský průkaz.“
– „Co bych tady dělal s voličským průkazem?“
– „Nebo něco s trvalou adresou.“
– „Co bych tady dělal s trvalou adresou? Mám pas a v něm vízum, to vám nestačí?“
– „Ne, my potřebujeme doklad s trvalým bydlištěm.“
– „V Indii už jsem strávil dohromady asi rok života a nikdy po mně nikdo nic takového nechtěl.“
– „To je možné, ale my vás nemůžeme ubytovat, pokud nemáte průkaz se svojí trvalou adresou.“
– „Ale já prostě nemám žádný průkaz s trvalou adresou. Ta je jenom na občance a ta v cizině jednak neplatí a druhak se nesmí vozit zároveň s pasem.“
– „Tak vás nemůžeme ubytovat. Běžte pryč.“
Střih.
Džhánsí: Bouda na mě!
„Pro čaj si běžte ven,“ odsekává číšník za samoobslužným pultem a já začínám tušit, že jsem upadl do léčky. Jestliže ze svého minulého výletu do Džhánsí si matně pamatuju jenom nemocnici, na letošní návštěvu místní nádražky bych nejraději co nejdříve zapomenul úplně.
Bhópál: Konec sladkých vzpomínek
Na hlavní město indického státu Madhjapradéš mám podstatně lepší vzpomínky než místní obyvatelstvo, kterému v prosinci 1984 bouchla nad hlavami chemička Union Carbide. Ty ze vzpomínek, které se týkají nádražního stravování, se však omezují na jediné: olbřímí kremrole, které zde při mé poslední návštěvě nabízeli snad v každém stánku na peróně.
U Pařeza, Tišnov: Kluci, já su hravé
Rozhodli jsme se s p. t. čtenářstvem podělit o nedokončený text z Vánoc 2011, který asi už nikdy dokončen nebude.
Mělo to být epochální setkání. Když jsem však dosupěl na třetí nástupiště pražského hlaváku, už jsem z rychlíku 875 Rudolf Těsnohlídek těsně zahlídl jen koncová zadní světla. To znamenalo jediné: na sraz s redakcí prigl.cz jedu přes Tišnov a společná recenze nádražky v Blansku padá.
Horažďovice-předměstí: Buď zdráv, debile!
Horažďovicko-předměstskou nádražku mám i po letech v živé paměti: býval to takový ten Jednota styl, který už se pomalu stává raritou i v českých vesnicích, natož v nádražkách. Něco na půl cesty mezi lahůdkami a bufetem, kde jsou regály plné roztodivných druhů tekutého občerstvení a kde lokálu dominuje kráječ salámu.
Continue reading “Horažďovice-předměstí: Buď zdráv, debile!”
… bo neni čas pyčo
Pakulturní tipy tentokrát jen velmi stručně, bo neni čas pyčo.
Akce týdne
BARDZO FAJNÝ FESTIVAL
28.–29. 11., Kino Oko
Nevíme, kde se vzaly všechny ty fámy o nekvalitním polském jídle, protože nejen podle nás se polská kuchyně vyrovná božské maně! A na tomhle fesťáku budou polskýho jídla hromady. Ale abychom nebyli tak přízemní – jde tu samozřejmě hlavně o kulturu. Budete mít možnost zhlédnout několik skvělých polských filmů i potěšit se na koncertech Agu a Natalie Grzebały. My teda rozhodně jdeme na Bolka a Lolka!
Bystřice pod Hostýnem: Zámky na Loiře
Historie se opakuje. Na místě, kde byl 4. ledna 1945 zákeřně ubit gestapem poručík Marek, byl 15. listopadu 2014 zákeřně oklamán redaktorem webu pajzly.cz spisovatel těchto řádků. Seběhlo se to asi takhle.
A co koně? Mají si kde hrát?
Listopad je obvykle kulturou tak nabitý, že ji nestíháme ani pořádně sledovat, natož o ní psát. Takže pakultura tentokrát netradičně v sobotu a začínáme hned večer.
Film týdne
O HOLKÁCH A KONÍCH
8. 11., Lucerna, 20:30
Modří už to vědí, ostatní se to dozvědí teď: ano, i letos chystáme monotematickou ročenku, tentokrát na téma Dostihy a sázky. A od chvíle, kdy jsme ji začali vytvářet, nás potkávají koně úplně všude. A jelikož fenomén holek od koní bude ve sborníku zpracován taky, tohle je ideální studijní materiál.
Čiatura: Kde poslední mohykán je mašinfíra
Čiatura je hornické město v horách uprostřed Gruzie, které kdysi zásobovalo manganem celou RVHP a jeho centrum vypadalo jako lázeňská kolonáda. To bylo kdysi. Dnes tady teče v řece cosi, co vypadá jako asfalt, a obrovské digitální hodiny na kopci nad radnicí už svou poslední šichtu dávno odkroutily.
Continue reading “Čiatura: Kde poslední mohykán je mašinfíra”