Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
Nádražní tribunál opět zasedá. Po Zábřehu budou před soud za mimořádně odporné zločiny proti lidskosti postaveni občané Jindřichova Hradce. Pravda, od města skýtajícího útočiště druhořadým studentům druhořadé vysoké školy druhořadého zaměření jsme už předem nemuseli čekat nic dobrého, ale tohle už je moc.
Jednu věc je nutné zmínit hned na úvod. Rekonstrukce nádraží v Zábřehu na Moravě je největší nepotrestaný zločin proti lidskosti od dob arménské genocidy. Epochální nádražka vzala za své, místo ní teď poutníky vítá skleněná věžička a místní rodák Jan Eskymo Welzl v nadživotní velikosti. A také příjemně upovídaná paní obsluhující veřejné WC, se kterou jsme udělali exkluzivní rozhovor.
Continue reading “Zábřeh na Moravě: Jsme nejlevnější hajzl na trati”
Naše hrdiny NPho a KZ jsme minule opustili v Hulíně, kdy zhnuseni bezatmosférickou nádražkou přímo v nádražní budově s nadějí vyrážejí k omšelému zamřížovanému baráčku na konci nástupiště s cedulkou OTEVŘENO OPEN FURT na dveřích. Jejich příběh pokračuje…
Continue reading “Bufet Mašinka, Hulín: Mladistvým podnapilým nenalíváme!”
Nádražka v Hulíně je úplně o ničem. Pokud tedy hovoříme o herně a restauraci umístěné přímo v nádražní budově, kde točí pět druhů piv, ale k jídlu vám dají nanejvýš utopence. To ve stánku na peróně, to je jiná káva. I když tu tam asi ani nevaří.
„Vaše voda.“ „Ehm.“ „Vaše voda!“ „Ne, díky.“ „Tady máte tu vodu!“ Ne, nejsem v kobce tajné věznice CIA v Polsku. Můj mučitel nemá černou kravatu, nýbrž narvaný fialový stejnokroj s jemnými proužky. Svezl jsem se totiž vlakem RegioJET, abych přiložil prst na tep doby a přinesl vám tuhle exkluzivní reportáž o krásném novém světě soukromé železniční dopravy. Jestli nemáte čas číst až do konce, poskytnu už na začátku stručné resumé – je to prostě boží!
Kroky osudu, nebo tedy spíš můj momentální spontánní a putovní styl života, mě koncem července zanesly do Jaroměře (okr. Náchod). Hned na venkovních vstupních dveřích mne pobavila cedule hlasící, že z důvodu úspory tepla se tyto polorozpadlé dřevěné dvojdveře tuším od října do března zamykají, já bych spíš tipl, že zabarikádují.
Nucená hodinová pauza v Bohumíně vybízela k návštěvě místní nádražky s honosným nápisem Pivnice. Nejprve však nepoučen vycházím ven a moje první kroky míří k ceduli Večerka-Maso-Uzeniny-Bufet, kam kráčí i polský průvodčí. Gumový opečený brambor s vepřovým řízkem má však k dokonalosti daleko. Hlad sice zažene, ale absence pípy mi naznačuje, že jsem špatně. Mířím tedy rychle zpět na nádraží pro druhý pokus. A tentokrát úspěšně.
Možná jsem sentimentální pitomec, ale otrokovická nádražka pro mě není jen obyčejná putyka. Je to přestupní místo na cestě k dospělosti. Místo, kde se ze zlínské lokálky přestupuje na vlaky jedoucí do velkého světa. A taky místo, kde jsem poprvé okusil čokoládový větrník.
Byl posední horký den tohoto léta, když se NP a KZ rozhodli, že se pojedou vykoupat někam za Prahu. KZ chtěla jet autem, zatímco ekomaniak NP se klonil k vlaku a lákal: “Pojedeme přes Lysou nad Labem, tam je legendární nádražka, ve které usnulo i Veličenstvo.” A protože KZ reaguje na světlo a na jídlo, jelo se vlakem. V Lysé bylo 15 minut na přestup, KZ chtěla párek, NP zase pivo, tak jejich kroky směřovaly neomylně k nápisu RESTAURACE.
Nádražní restaurace jsou povětšinou spojeny s fenoménem čekání. Ale v Čakovicích se nečaká, tam se rovnou koná. Konejme tedy též: