Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
Kroky osudu, nebo tedy spíš můj momentální spontánní a putovní styl života, mě koncem července zanesly do Jaroměře (okr. Náchod). Hned na venkovních vstupních dveřích mne pobavila cedule hlasící, že z důvodu úspory tepla se tyto polorozpadlé dřevěné dvojdveře tuším od října do března zamykají, já bych spíš tipl, že zabarikádují.
Nucená hodinová pauza v Bohumíně vybízela k návštěvě místní nádražky s honosným nápisem Pivnice. Nejprve však nepoučen vycházím ven a moje první kroky míří k ceduli Večerka-Maso-Uzeniny-Bufet, kam kráčí i polský průvodčí. Gumový opečený brambor s vepřovým řízkem má však k dokonalosti daleko. Hlad sice zažene, ale absence pípy mi naznačuje, že jsem špatně. Mířím tedy rychle zpět na nádraží pro druhý pokus. A tentokrát úspěšně.
Možná jsem sentimentální pitomec, ale otrokovická nádražka pro mě není jen obyčejná putyka. Je to přestupní místo na cestě k dospělosti. Místo, kde se ze zlínské lokálky přestupuje na vlaky jedoucí do velkého světa. A taky místo, kde jsem poprvé okusil čokoládový větrník.
Byl posední horký den tohoto léta, když se NP a KZ rozhodli, že se pojedou vykoupat někam za Prahu. KZ chtěla jet autem, zatímco ekomaniak NP se klonil k vlaku a lákal: “Pojedeme přes Lysou nad Labem, tam je legendární nádražka, ve které usnulo i Veličenstvo.” A protože KZ reaguje na světlo a na jídlo, jelo se vlakem. V Lysé bylo 15 minut na přestup, KZ chtěla párek, NP zase pivo, tak jejich kroky směřovaly neomylně k nápisu RESTAURACE.
Nádražní restaurace jsou povětšinou spojeny s fenoménem čekání. Ale v Čakovicích se nečaká, tam se rovnou koná. Konejme tedy též:
Sobotní odpoledne na konci května. A na konci světa. Na rezavějící koleje jemně mrholí. Místo nádražky holky kalící čůčo na nástupišti. Místo mašinek kříž a černá vlajka.
Nádražka v Kralupech nad Vltavou žije! Boršč za 15, pivo za 17 a atmosféra k nezaplacení.
Kompletní recenzi najdete ZDE.
Postupimská čtvrť Babelsberg byla až do roku 1938 známa nejen svými filmovými ateliéry, ale také pod původním českým názvem Nová Ves. Dostala jej od českých osadníků, které k Berlínu pozval pruský král Fridrich II. v polovině 18. století. České tradice dnes v Babelsbergu připomínají každoroční červnové slavnosti tkalců. A samozřejmě nádražka.
Tak to je Třebíč. Hlavním mytologickým zvířetem je zde prasopes překusující strom a nádražní stánek s občerstvením prdí. V místním dialektu to pravděpodobně znamená, že je zavřený. Roli nádražní osvěžovny tedy musí suplovat hotel Podlipný.
Když mi IDOS našel, že do Hradce se nejrychleji dostanu přes Pardubice, byl jsem překvapen. Haimi by to jistě vysvětlil tím, že v Pardubicích se každý vlak chce zdržet co nejkratší dobu a pak co nejrychleji uhání pryč. Ještě překvapenější jsem však byl, když jsem nakonec do Hradce vůbec nedojel. Můj vagón byl ve stanici Rosice nad Labem odpojen a odlifroval mě do Chrudimi.