O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když to občas dá docela fušku. Vzpomeňme tedy památky oficiální bělehradské nádražky, která zřejmě padla za oběť noci dlouhých vidliček, a nyní se už pojďme potěšit do dalších podniků, které se nacházejí hned vedle.
Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?
Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?
Continue reading “Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?”
Bažina bar, Otrokovice: Zde jsem člověkem!
„Odkud jedeš, šerife?“ vítá otrokovická Bažina osamělého pocestného již v sedm ráno. Jestliže přerovská nádražka funguje téměř nonstop, železniční stanice Otrokovice nabízí jiný unikát. Všechna restaurační zařízení na sebe svou otevírací dobou navazují tak, že zde člověk může strávit 24 hodin v lihu, aniž by se vzdálil od kolejiště. Ráno v pět začnete v nádražce neboli bufetu Express, nejpozději po zavíračce v 19:30 se přesunete o sto metrů dále do Mašinky, a až v 23:00 zavře i ta, přivítá vás o dalších sto metrů dál bar Bažina. A s náručí široce otevřenou: u vchodu se totiž píše, že otevírací doba se odvíjí „dle počtu osob“.
Continue reading “Bažina bar, Otrokovice: Zde jsem člověkem!”
Flip: Poslední výstřel
Jako harvestor zapříčinil zánik trampské osady Zlaté dno, tak pilný developer určuje budoucí tvář Masarykova nádraží a důsledně smazává útulné a poetické, i když špinavé a zašlé, stopy zákoutí a institucí s pestrou historií. Zánik Bistra Flip jsme oplakávali dlouho a teď nás už nadosmrti budou pronásledovat výčitky typu „Neměl jsem ho zanedbávat a měl jsem do Flipu chodit častěji, třeba by to pomohlo, třeba by ještě žil.“ Čas otupil i nevrlé vystupování nekompromisních žen za výčepem či pultem. Naopak nostalgie ztraceného přidala na gastro kvalitách dva dny staré, olejem nasáklé topinky dosahující neobyčejného stupně tvrdosti – do ní se jako do proustovské madlenky vtisklo kouřem nasáklé klubko dojmů a vzpomínek.
Bordžomi: Neboj, spolu to zvládneme
Se s tím smiřme. Pro jednou prostě na dovolené v Gruzii nedostaneme to, co chceme. Řidič maršrůtky nám nekoupí moroženoje a majitel restaurace nám nepošle ovoce s banánem vyřezaným do tvaru delfína na účet podniku. Tahle bouřka nás nemine. Jsme dva tisíce metrů nad mořem a nejbližší vesnice s čačou je desítky kilometrů daleko. Přestávám balit tortilly s postní majolkou a začínám balit piknik na vrcholku hory v národním parku Bordžomi-Charagauli, přes který se ženou mračna dramatická jako můj obličej, když se v mém okolí objeví další sbírka plastových víček. Tohle na instáči prostě dobře vypadat nebude.
Jerevan: Nesnesitelná lehkost nedělního odpoledne
Autobusové nádraží Kilikia je zážitek samo o sobě. V jeho nenápadně půvabné budově se snoubí východní slabost pro dekor s důrazem na funkcionalitu. Kdysi přepychová dopravní křižovatka je dnes spíš ospalým přístavem pro pár maršrutek a jednu důchodkyni za přepážkou. Nástupiště jsou lemovaná pozůstatky opuštěných bister s logy coca-coly jako mementem zborcených podnikatelských snů. Cestující si však nemusí zoufat. Nádražka je hned naproti nádražní hale a přesně taková, jakou ji máme rádi – s levnými hotovkami a familiární obsluhou.
Continue reading “Jerevan: Nesnesitelná lehkost nedělního odpoledne”
Hrušovany nad Jevišovkou: Za komunistů jako za starého Říma
„Proč z té boudy sundávají ty plechy?“
„Protože to rušijou. Věčná škoda.“
„Takže nádražka už nebude?“
„Říkám. Věčná škoda.“
Continue reading “Hrušovany nad Jevišovkou: Za komunistů jako za starého Říma”
Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína
„Z takového otce musí mít rodina radost,“ přemítá NP, zatímco plive hnědé sliny skrz zamřížované okénko. „Však taky má. Viděls, jak ho od nás jeho dcera odháněla?“ odtuší Vítek a odsype do dlaně další dávku tabáku.
Continue reading “Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína”
Kárvár: Pejskové se koušou
„Tak kam to bude, hoši?“ V Indii je to vždycky ode zdi ke zdi. Nejdřív chytnete famózního stopa, který vás přímo z pláže odveze místo do Kumty až o 70 kilometrů dál do Kárváru. Pak půl hodiny hledáte nádraží, až nakonec zjistíte, že je ukryté v lese osm kilometrů za městem – ve vesnici, která se, a teď nekecáme, pro změnu jmenuje Kadvád. Nádražka tu nicméně je. Ale postupně – i se vším tím narážením do zdí.
Znojmo: Tak to je kurva happyend!
Do proslulé znojemské nádražky přicházíme posvačit. „Žraločí matka zaútočí v dvacet jedna dvacet!“ sděluje velká plochá televize a dramatická hudba v podkresu hezky kontrastuje s nevzrušenou atmosférou v lokále. Kromě nás se tam nachází pouze štamgast na baru a staří trampové.* Zatímco novácká upoutávka se přelívá do filmového trháku, objednáváme si hranolky a hemenex. Vrchní je milá a přijímá nevšední objednávku bez hnutí brvou. Její mužský protějšek se bohorovně rozvaluje u výčepu a občas natočí pivo. Podává se zde obstojný Hostan. V nádražce se respektuje protikuřácký zákon, záclony a zdi jsou ale ještě nasáklé nikotinovou žlutí a odérem. Absence popelníků a kuřáků působí podivně nepatřičně, asi jako kdyby se hostinský rozhodl vysvléknout.