Tag: Indie

– „My vás ale nemůžeme ubytovat, pokud nám nedáte vaši trvalou adresu.“
– „Vždyť jsem vám ji napsal tady na ten papír.“
– „Papír nestačí, my potřebujeme voličský průkaz.“
– „Co bych tady dělal s voličským průkazem?“
– „Nebo něco s trvalou adresou.“
– „Co bych tady dělal s trvalou adresou? Mám pas a v něm vízum, to vám nestačí?“
– „Ne, my potřebujeme doklad s trvalým bydlištěm.“
– „V Indii už jsem strávil dohromady asi rok života a nikdy po mně nikdo nic takového nechtěl.“
– „To je možné, ale my vás nemůžeme ubytovat, pokud nemáte průkaz se svojí trvalou adresou.“
– „Ale já prostě nemám žádný průkaz s trvalou adresou. Ta je jenom na občance a ta v cizině jednak neplatí a druhak se nesmí vozit zároveň s pasem.“
– „Tak vás nemůžeme ubytovat. Běžte pryč.“

Střih.

Continue reading “Čitrakút: Hlava XXII krále Rámy”

Na hlavní město indického státu Madhjapradéš mám podstatně lepší vzpomínky než místní obyvatelstvo, kterému v prosinci 1984 bouchla nad hlavami chemička Union Carbide. Ty ze vzpomínek, které se týkají nádražního stravování, se však omezují na jediné: olbřímí kremrole, které zde při mé poslední návštěvě nabízeli snad v každém stánku na peróně.

Continue reading “Bhópál: Konec sladkých vzpomínek”

Zatímco posledně jsem na nejsmradlavějším indickém nádraží ztratil nervy, tentokrát jsem na něj řádně zpruzený už přicházel. To když mi na nedalekém autobusáku suše oznámili, že autobusy sice odsud jezdí do celého Rádžasthánu, ale zrovinka Alvar je výjimka, tam to jezdí z opačného konce města. Než se tedy kodrcat kamsi na Nizámuddín, rozhodl jsem se vzít to vlakem ze starého Dillí. Jednak určitě nějaký pojede, ale především je to jedinečná možnost prozkoumat vrchol indického nádražkového bizáru – místní McDonald, neboli मैकडॉनल्ड्स.

Continue reading “Dillí, část 2: Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald”

Už Ondřej Vesecký říkal, že skončit se má v nejlepším. Já jsem si to uvědomil, když jsem při svém putování střední Indií dospěl do poutního místa jménem Ómkáréšvar. Města, které vypadá, jako kdybyste Banáras nebo Haridvár doživotně pronajali kolotočářům. Města, kde najdete chrám s tak bizarním sousoším hinduistického panteonu, že je v něm pro jistotu zakázáno fotit. A města, kde jsem pozřel tak hnusné jídlo, že jsem se po prvním a jediném soustu rozbrečel a seznal, že se velice pravděpodobně do rána poseru.

Continue reading “Udždžain: Pětatřicet kakají!”

Do Džabalpuru, nepříliš známého a nepříliš významného města zhruba uprostřed Indie, jsem se dostal po lehce dobrodružné ose. Ve vlaku z Banárasu na mě nezbylo místo na pryčně, a tak jsem se zachumlal do deky a projel celou noc načerno na podlaze. Průvodčí si mě nevšiml, zato mě v pět ráno vzbudila babice, že je ve vedlejším kupé volné lehátko – takže to vlastně nakonec byla docela příjemná cesta.

Continue reading “Džabalpur: Vražda ing. Čerta”

V minulém díle jste viděli: Po konzumaci večeře nevalné chuti a úprku před hladovou opicí a zuřivými komáry se uřícený NP ukrývá na faizábádském nádraží. Ještě než mu stihne klesnout tepovka, je vystaven další šokující situaci – navzdory původním předpokladům se ve staniční budově ukrývá i nádražní restaurace. A on se zrovna najedl! Jeho zděšení však trvá jen do chvíle, než si v hlavě spočítá, že je teprve osm večer a vlak do Banárasu jede až ve tři čtvrtě na dvě ráno. Hlad tedy ještě určitě přijde…

Continue reading “Faizábád, díl druhý: Válka nervů, válka nerdů”

Jak již řečeno, Ajódhja je zapadlé a napůl rozpadlé město v Avadhu, o kterém by snad nikdo pořádně nevěděl, kdyby v něm hinduističtí radikálové v roce 1992 nebyli zbourali Báburovu mešitu. Protože místo slibovaného Rámova chrámu na místě zatím postavili jen kilometry a kilometry policejních zátarasů, není toho tady až tolik k vidění. A pokud byste se sem přece jen vypravili, je velice pravděpodobné, že z vlaku budete vystupovat v sousedním Faizábádu, což je ještě větší díra.

Continue reading “Faizábád, díl první: Láska na první pohled”