Liberec: Tak nám zase otevřeli nádražku

Letos oslavíme 165. výročí otevření tratě Süd-norddeutsche Verbindungsbahn mezi Reichenberg a Pardubitz. Vlaky stále dodržují jízdní řády z doby otevření tratě za vlády císaře pána Franze Josefa, a to i díky podpoře současného dopravce Arriva, který vdechl druhý život již dávno vyřazeným jednotkám německých S-Bahn. Jediné co nám poslední dva roky chybělo, byla fungující nádražka, aby se tento jízdní zážitek dal přežít při zachování vlastního duševního zdraví.

Continue reading “Liberec: Tak nám zase otevřeli nádražku”

Děčín: Galerie problémů Sudet

„Ty jsi nejlepší cigán z Děčína, more!“ ozývá se od vedlejšího stolu, kde romská partička bezostyšně kouří cigarety a popíjí přinesený alkohol. Rádio burácí na celou hospodu a z druhé strany všechno pobaveně sledují německé vlakvedoucí, které si krátí pracovní pauzu smažákem s bramborovou kaší. Děčínská nádražka v neděli odpoledne žije jako nikdy.

Continue reading “Děčín: Galerie problémů Sudet”

Váránasí: úkryt před turisty

„Jsem na světě 64 let a tohle je nejkrásnější věc, co jsem kdy viděl,“ dojímá se prodavač betelu na nábřeží. Když jsem byl v Banárasu naposled, stavba koridoru od chrámu Káší Višvanátha na nábřeží teprve začínala a lžíce bagrů ukusovaly ze starých domků historického centra. Dnes už se dokončují obklady a honosná stavba se co nevidět otevře v plné parádě. Změna je dokonána.

Continue reading “Váránasí: úkryt před turisty”

Dillí: Znal jsem, a proto RIP

Indické dráhy sice mají občas problém s dochvilností, na druhou stranu se ale mohou pochlubit poměrně aktuálními a přesnými informacemi o poloze vlaků. Jen je škoda, že na nádraží ve starém Dillí zrovna vypadl mobilní signál, a tak si přesný odjezd svého spoje nemůžete zjistit. Informaci o dvouhodinovém zpoždění vlaku pak obdržíte SMSkou sice dvakrát, nicméně čtyři a devět minut po očekávaném odjezdu. Inconvenience regratted. A aby nebylo politováníhodných zpráv málo, zdejší nádražka je zrušena.

Continue reading “Dillí: Znal jsem, a proto RIP”

Čittaurgarh: krev, prášky a smaženky

„Chcete aspoň něco od bolesti?“
„Ještě občanku, prosím.“
„Nezahulíme?“
„Vaše sedadlo je 23 ve voze S2, běžte tam a vyřešíme i tu první pomoc.“
„Dál, sabdží, šáhí panír, karí pakóra, ačár, rýže a čtyři paráthy. Za 130.“
„To jste se naučil hindsky tak rychle?“
„Bolí to?“
„V Čittauru budeme stát půl hodiny, tam to ošetříme.“

Seběhlo se to všecko nějak moc rychle. A ty prášky tomu taky úplně nepřidaly. Jednu věc vím ale jistě: tohle bude na šití. V koleni mám díru, krerá by si zasloužila dva stehy a tetanovku. Největší ironie je ale v tom, že se mi to ani nestalo na mém vlastním sedadle. Rezervační systém celý den nějak blbnul, takže číslo svého lehátka prostě neznám. Usedám na první volné místo v uličce, natahuju nohy na protější sedadlo, vlak se rozjíždí, opěrátko padá a zasekává se horní hranou přímo do mého levého kolene. Jo, tak nějak to bylo. Tohle budu říkat zítra, až půjdu v Dillí do nemocnice.

Continue reading “Čittaurgarh: krev, prášky a smaženky”

Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů

Městský železniční okruh v Dillí se často uvádí jako vzorový příklad zpackané veřejné dopravy. Většina zastávek je schovaná někde v křoví, na spoje nenavazují žádné městské autobusy a po trati projedou jen tři nebo čtyři osobní vlaky denně. Když jsem se onehdy chtěl svézt z nádraží Safdardžang na Hazrat Nizámuddín, přednosta mi suše sdělil, že vlak, který jsem si našel v jízdních řádech neexistuje a že teď tedy rozhodně nic nepojede.

Continue reading “Národní železniční muzeum Nové Dillí: Čár dhám všech šotoušů”