Nausea naučila Dalibora housti
Před válkou jsem velmi rád přinášel na tenhle web recenze ukrajinských nádražek. Tehdy jsem však byl pouze v Zakarpatí. Dál jsem se dostal až v roce 2023 – jednak proto, že jsem konečně měl aspoň nějaké peníze na to vyjet dál a na delší dobu, stejně jako proto, že už mi ukrajinština (kterou jsem se začal učit v listopadu 2021, po návratu z Mukačeva a recenzi místní nádražky) přešla v rámci učení se přes Duolingo do krve.
Continue reading “Кафе – nádražky bez kolejí v srdci Haliče”
Býval zatraceně dobrým hokejistou. Pak ale udělal ten nejhorší hřích a skončil kariéru. A pak zas. A ještě jednou. Nakonec ji skončil v době, kdy už vůbec nikdo nevěděl, že ještě chytá. Jestli měl hokej svoje Nagano, marketing zažil svoji Hirošimu. A v obou případech byl hlavní postavou Dominik Hašek.
Continue reading “On tratí aneb Když hvězda padá do insolvence”
Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak jsem i já v nejtvrdším lockdownu došel k tomu, že jsem si poprvé v životě upekl littí čókhá – plněné chlebové koule oblíbené v Biháru, Džárkhandu a východním Uttarpradéši, tedy absolutně nejchudších regionech Indie. A jde vskutku o jídlo chudých: suroviny vás nestojí skoro nic, ale na přípravu potřebujete trochu času. Abych si celou tuto premisu potvrdil, schválně jsem si tenhhle pokrm zkusil vyrobit pěkně po babicovsku jen z toho, co jsem našel doma. A předem všechny musím zklamat, že se tady nic nesmaží.
Continue reading “Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci”
Nebyl to dobrý rok. A ani není. V ulicích českých měst probíhá zombie apokalypsa, společnost se zmítá v anomii a nastupující hospodářská krize se ohlašuje znameními z nejneklamnějších: zavíráním hospod, barů a restaurací, v nichž mnozí z nás nechali kus mládí i jater. Tak došlo i na Prasečák – bez nadsázky legendární lidovou jídelnu na pražských Petřinách.
Nádražka v Amstru je. Historická, udržovaná, ukrytá v prvním patře historického nádraží Amsterdam Centraal před zraky místňáků pospíchajících do práce i turistů ženoucím se za dobrodružstvím. Dnes však nejen ukrytá, ale i zavřená pro veřejnost. „Uzavřená společnost,“ hlásí nekompromisně tabulka před vchodem.
To je ovšem velmi smutné! Byl to poslední socialistický podnik v Dejvicích. No jo, teď musí být všechno „free“, „cool“, „in“ a „multikulti“, takže mlíčňák už sem nepatří. Brzy nebudu už moci vyjít na ulici, abych se z tohoto světa nepoblil.
Pan Bogs je rozčílený a smutný. Právem. Před pár dny totiž zavřeli kultovní Mléčný bar na dejvickém kulaťáku. Podle slov paní prodavačky ho nahradí jiná občerstvovna: „Něco modernějšího a dražšího,“ dodává s povzdychem. Podle jedněch půjde o bageterii, podle jiných o vícepatrovou restauraci (a v tom případě zřejmě vezme za své kazetový strop). Hladovým pocestným tak v nejbližším okolí zbývá třeba KFC, řetězcová bageterie nebo pekařství Paul (čti kousek rozmraženého pečiva za 50 korun). Pohostinství vznikají a zase mizí. Zavření takového podniku, jakým býval náš oblíbený mlíčňák, je ovšem i jedním z mnoha příznaků toho, jak se z Prahy v jistém ohledu stává sterilní, nudné a předražené město.
Bývá železným zvykem, že při našich návštěvách Znojma NP pravidelně nadává na umělohmotné vozíky ve zdejším Albertu. „Vždyť se na tom nedá grilovat!“ vykřikuje a zalamuje ruky jako cérečka za starú Břeclavú. Jakmile však spatří místní cukrárnu, jeho sveřepý výraz zjihne.
Continue reading “Máslové trubičky a nekompromisní větrníky”
„Okamžitě všichni sem!“ zaječel náhle NP na procházce večerním Bělehradem. Jeho manický záchvat tentokrát patřil výloze cukrárny v Karađorđově ulici. A když jsme se všichni podívali směrem naznačeným jeho strnulou paží, začali jsme křepčit taky.
Interiér připomínající spíš osmdesátkovou nádražku než cukrárnu. Žádný přeslazený kýčovitý nevkus, žádná hra na francouzskou kavárničku. Jen kov, zrcadla a dorty ve výloze, roztékající se pod horkým balkánským sluncem hned vedle totál oldschool mašiny na zmrzlinu a prázdného mrazicího boxu. Jak trefně poznamenala Lisa: v těch na pohled nejhnusnějších podnicích mívají nakonec to nejlepší jídlo!
Continue reading “Poslastičarnica Aca, Bělehrad: Balkán naruby”
Jistý životem protřelý bard kdysi v jedné ze svých písní nepřisoudil pracovníkům v oboru cukrovinek právě valného intelektu. Za předpokladu, že se jeho empirická zkušenost váže pouze na větrníky z Libeřských lahůdek, nelze se mu nikterak divit.
„Vstáváte?“ budil nás (výjimečně nikoliv mocným chrápáním, nýbrž teplým slovem) @josefslerka v domě U ovoce, kde jsme přespávali v předvečer festivalu Šrámkova Sobotka. „Až za chvilku, Josefe,“ bručela KZ ze spacáku. „Fajn, tak ale určitě běžte na snídani do cukrárny,“ radila novomediální kapacita.