Příjezd do Kamenice nad Lipou byl skvělý. V Obratani jsme totiž přestupovali z osobáku. Když mi pokladní na Hlaváku říkala, že na trase posledního vlaku k naší cílové destinaci jezdí jen soukromý dopravce, znejistěl jsem. Nebylo to na místě, mělo mi rovnou dojít, že v regionu vlaky jezdí pod Jindřichohradeckou úzkokolejkou. Trasu jsme tedy jeli motorákem, který je mezi šotouši znám jako „hašišbedna“ nebo „ponorka“. Nicméně zážitek to byl náramný.
Volary: Od Alzheimera do Nacochaty
Víte, kdo vynalezl stan? Já jo, byl to přece ten Japonec… už vím, jmenoval se Nacochata. Tohle stavení s mnohoznačným názvem, Hotel Chata, stojící naproti Volarského nádraží (normálně by se jmenoval Hotel U Nádraží – v místním jazyce Zum Bahnhof) trochu i jako stan připadá – nebo že by jako japonská pagoda? Taky možná že by styl německý? I to by šlo – možná ho navrhl ten Němec, co mi furt schovává věci… no ten… ňáký Alzheimer. Nebo dohroma …že by to byly podniky dva? Hotel a Chata?
Černý Kříž: Celé nádraží jako nádražka
Každému, kdo poprvé dorazí na stanici Černý Kříž na Šumavě, hned musí být jasné, že vzhledem k neexistenci žádné smysluplné okolní civilizace bylo toto místo bylo zbudováno pouze proto, aby se měl kam schovat drážní personál, přehazující návěstidla a výhybky na mezi lesy ztraceném rozbočení dvou železničních cest a aby se cestující, přebíhající z vláčku na koleji jedné do soupravy na koleji druhé, mohli se v nouzi nejvyšší uchýlit se za přívalu deště pod střechu v případě zpoždění některého z nich. V takovém místě se nikoho nenapadne, že by se zdržel – asi jako na mezistanici lanovky obvykle nikdo nemá pomyšlení se ohlížet vpravo ani vlevo.
Návrat k řemeslu
Nejen v Česku se už pár let opakuje podobný příběh. Většinou začíná tím, že hákujete v marketingové agentuře, navrhujete weby nebo kšeftujete s akciema, ale už vás to tak nějak nebaví. Rádi byste dělali něco trochu víc cool a odstěhovali se na venkov, zároveň nechcete moc snižovat svůj životní standard ani sociální kapitál. A pak dostanete nápad. Všichni ve vašem okolí přece hladoví po autenticitě, lidovosti a poctivém řemeslu, tak proč jim nezkusit vecpat nějaký ten poctivý, farmářský a rodinný nesmysl?
Nové Město nad Metují: To tehdy padal déšť
„Svijany, Primátor, Rampušák,“ vypočítává vrchní nabídku piv v novoměstské nádražce U Paragána. „Jo a dnes nevaříme, kuchař má volno,“ dodává, jako by se nechumelilo. Co si budeme povídat, po tom, co nás ve vlaku nestydatě otupovala vůně turisťáku a májky od kolegů z kupé, ty poslední věty bolely, jako kdyby nám někdo vrážel rybičku upatlanou od paštiky přímo do břicha.
Continue reading “Nové Město nad Metují: To tehdy padal déšť”
Åre: Bezedné kafe ve švédském Špindlu
Zhruba uprostřed Švédska se nachází 1420 metrů vysoký masív Åreskutan, údolí pod ním je zalité jezerem Åresjön a na jeho břehu leží městečko Åre. A v městečku, které je mimo jiné kolébkou freestyle lyžování, se nachází krásná nádražka. Alegorie s pozlátkem opředeným Špindlerovým mlýnem ale není úplně přesná, neboť tohle místo, ač taky dost posh, si právě i díky železnici zachovalo autenticitu.
Kysak: Šariš a Karpatská horká
Do Kysaku jsem přijel vlakem z Michalovců. Říkal jsem si, že si dám jedno rychlé a pak popojedu do Margecan, kde to znám a mám to tam rád. Nakonec jsem však do Margecan nejel, protože jsem se rozseděl.
Borová u Poličky: Lahvové to go
Je nedělní odpoledne a já konečně naplnil slib našemu psovi, výlet jen nás dvou, bez dětí, v klidu zimního lesa. Únorový pochoďák Ždárskou vrchovinou zakončujeme v časovém předstihu v obci Borová u Poličky, ležící na lokálce Žďárec u Skutče – Polička. Čas zbývající do odjezdu vlaku vybízí k návštěvě občerstvovacího zařízení a tak v místě zjišťuji dostupné možnosti. Hle, hned v těsné blízkosti nádraží, v bývalých prostorech skladů dráhy, je nové bistro, nabízející dle googlu rozličný sortiment. Přes mé původně jiné představy o místním lokále jdu sem a v tu chvíli netuším, že by se mohlo jednat o předmět recenze doličné.
Ráňčí: Konzum mezi maoisty
Do Ráňčí rozhodně nemíří davy návštěvníků Indie z dalekého západu. Není to ani tolik způsobeno nedostatkem přírodních nebo kulturních zajímavostí, jen prostě v konkurenci jiných destinací nemá hlavní město jednoho z nejchudších států šanci uspět. Když už se do Ráňčí zápaďáci dostanou a nedejbože otevřeně přiznají, že by se chtěli zdržet delší dobu, rovnou se o ně začne zajímat indická tajná policie. Obávají se totiž, že si přijeli plnit revolucionářské sny u naksalitů – místních maoistických guerill.
Děčín: Návrat ztraceného syna
Jsa majitelem „in-stovky“, připadá mi ten život najednou nějak jednodušší. Teda ne že bych i v dobách dřívějších nenajezdil vlakem pár tisíc kilometrů měsíčně – jenom jsem to prostě přestal řešit. A tak když zrovna vyhlásím prokrastinační den, zajedu si z Budějovic na pivko třeba do Děčína.