Nausea naučila Dalibora housti
„Zobudil som sa celý od Nutely!“ Tuhle magickou větu jsem zaslechl krátce po příchodu na zahrádku nádražní restaurace ve Slovenském Novém Mestě. Od jiného stolku ovšem vzápětí následovala další a neméně pozoruhodná sentence: „Já mam napísaný papier na psychiatriu, zajtra nastupujem. O desiatej.“
Continue reading “Slovenské Nové Mesto: Devadesátky pokračujou”
Mýty opředený Lokobar, jedna z nejlepších nádražek ve středních Čechách, bude ve čtvrtek 27. 10. 2016 (tj. den před státním svátkem), hostit kapelu Hollywoodfun Downstairs z Nového Zélandu. Nikdo o nich nic neví, dokonce ani organizátoři. Ale jejich videa na youtube mluví za vše: bude to nářez.
Continue reading “Do nebeskýho Lokobáru, já sucho v krku mám…”
„Ty, hej! Je mi zle z vína. Preto chcem pivo. Dobrú desiatku v plechu.“
A jak zedník řekl, tak se i stalo. Výčepní mu podala chlazenou desítku Urpiner a on se jí odvděčil úsměvem plným zlatých zubů. Řemeslo má prostě zlaté dno! Okamžitě jsem si taky vybavil legendární hlášku z filmu Radikální řez (1983), kterou vyslovil zlatem se cenící Marián Labuda. Hrál tehdy podivuhodnou roli cigánského hraběte (socialistického střihu!) odněkud ze Sokolova: „Nejjistější banka je toto!“ To se tenkrát Dušanu „dělníku čsl. kultury“ Kleinovi opravdu povedlo. Ale zpátky na konečnou Tratě Slovenského národního povstání:
V „nové“ nádražce na Jedlové jsem ještě nebyl, ale teď, když to tu pročítám, nedá mi to, abych se nepodělil o své zážitky z její historie. Čestný harcovnický, že všechno, co píšu, je pravda, a jestli ne, tak je to jen neúmyslně a ze sentimentu.
Představte si, že jste na kamarádově svatbě a během večera se vaší skupině podaří vypít celý minipivovar. Představte si ty noční hororové scény: sléváte dohromady nedopité chcanky kdysi dobrého lobečského a ještě mlsně koukáte po sousedovi, který měl to štěstí a v nedopitých pivech neměl vajgla. A pak přišla na řadu oblíbená fermež, následovaly výtržnosti… a už je tu ráno. Takže dobré ráno!
Druhá pámbůprdel v rámci letního pop-upu byla ukrytá v nádru na Bezdězu. Nádražka tak trochu uprostřed nietzscheho, jsem se divil, že tam vůbec je. Má jenom jeden stůl, protože prý jinak by si museli pořídit genderově oddělené záchody, a tak po té, co tam začala rýpat jakási sousedka a hledat problémy, snížili počet stolů na 1. Také museli zrušit pípu a nahradit ji svijanským lahvovým.
Ke vstupu do bistra U Mašinky zve cedule s nápisem „Dnes za peníze, zítra zadarmo“. Můj šestý smysl mi však napovídal, že nápis zůstává po všechny dny neměnný. Vytáhl jsem tedy peněženku a vstoupil dovnitř.
„Hééj, super! Užij si to tam, v Bruntále je prý skvělá nádražka, já tam bohužel ještě nebyl,“ píše NP a mně je jasné, že kromě textu slíbeného do včerejší uzávěrky časopisu budu muset dodat ještě další text.
Vlakem se v Chile svezete zřídka, úchvatnou krajinu 4329 km dlouhé země brázdí miliony autobusů. Cestovatele znavené dlouhou cestou čeká na nádražích nejčastěji kávový kiosek nebo trafika. Pořádné nádražní restaurace nejsou běžné, když už ale na nějakou natrefíte, stojí to za to.
Continue reading “La Serena: Když štamgasty nahradí telenovela”
„Co to sakra bylo? Zdálo se nám to snad? Copak se dneska už nedá věřit ani minipivovaru?“ I takováto hluboká moudra nás napadala, když jsme kráčeli plni podivných dojmů z prostějovského minipivovaru Ječmínek, podniku, který měl dle internetových soudů hřešit na jídle, zato měl však disponovat dobrým pivem. A ono to bylo přesně naopak.