Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci

Zoufalá doba si žádá zoufalé činy a zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Tak jsem i já v nejtvrdším lockdownu došel k tomu, že jsem si poprvé v životě upekl littí čókháplněné chlebové koule oblíbené v Biháru, Džárkhandu a východním Uttarpradéši, tedy absolutně nejchudších regionech Indie. A jde vskutku o jídlo chudých: suroviny vás nestojí skoro nic, ale na přípravu potřebujete trochu času. Abych si celou tuto premisu potvrdil, schválně jsem si tenhhle pokrm zkusil vyrobit pěkně po babicovsku jen z toho, co jsem našel doma. A předem všechny musím zklamat, že se tady nic nesmaží.

Continue reading “Zoufalá doba, zoufalé činy, zoufalí lidé, zoufalé věci”

Hermagor: Zábradlománie na rakouské železnici

„Člověka vždycky potěší, že i v cizině najde stejné dementy jako doma,“ libuje si NP a nahlas se vysmívá paní s pejskem postávající na peróně. Kříženec patrně pudla a Dášeňky neuroticky poštěkává na vodící čáru pro nevidomé pozoruhodně zalámanou do pravých úhlů. „Tady normálně postavili bránu jenom proto, aby kolem ní mohli postavit zábradlí!“ podivuje se Jáňa. Ano, rakousko-uherský prostor i 102 let po zániku monarchie sdílí stejné úchylky, mezi něž patří také nesmyslné rekonstrukce nádražních nástupišť. Jediný rozdíl tkví v tom, že rakouské železniční zábradlí není modré, ale stříbrné.

Continue reading “Hermagor: Zábradlománie na rakouské železnici”

Tkibuli: Rača, láska moja

„Toto nie je možné hodnotiť ako film – toto je kulturný fenomén! Vďaka nemu som vypil hektolitre gruzínskeho vína a čače!“ rozplývá se v záplavě hvězdiček jeden z hodnotitelů ČSFD. „Vďaka nemu sme sa dokonca dostali na gruzínsku svadbu! Stačili čarovné slovíčka – Rača, čemi sikvaruli… Ďakujem súdruhovia za túto skvostnú myšlienku, ktorej plody žneme ešte aj dnes…“ vzpomíná dojatý pamětník na film Rača, láska moja. I já musím poděkovat svým soudruhům. Myšlenka navštívit cestou z Rači hornické město Tkibuli byla natolik skvostná, že zůstane patrně navždy zahalena v mlžném oparu místních lihovin. Ale popořadě.

Continue reading “Tkibuli: Rača, láska moja”

Váránasí: Takhle končí svět

„Pane, neviděl jste někde náš míček?“ volají na mě tři asi šestiletí kluci. Neviděl. Asi nenávratně zmizel někde v troskách starého města. Pomalu se stmívá a do večerního soumraku hrozivě vykukují lžíce bagrů. Děti hrají kriket uprostřed rozvalin a chodci si zkracují cestu na ghát přes hromady suti, mezi kterými ještě tu a tam můžete vidět, kde ještě nedávno byla koupelna a kde kuchyně. „Bude tady všechno. Zlatý chrám, obchody, promenáda pro poutníky až k řece…“ vysvětluje mi policejní hlídka, která střeží posvátný hinduistický chrám Káší Višvanáth. „Krásné to bude.“

Continue reading “Váránasí: Takhle končí svět”

Iláhábád: Stoka spirituálních splašek

„Podívejte, to je Jamuna!“ radují se spolucestující a hází do řeky drobné mince. Po pravdě řečeno, nejdřív si myslím, že tam hází bordel z kapes. Nebylo by to nic překvapivého. Posvátná řeka je dnes zřejmě nejznečištěnějším indickým vodním tokem. Obyvatelé Dillí si z ní udělali prakticky stoku, jež se v Iláhábádu vlévá do Gangy. A ta na tom není o moc líp.

Continue reading “Iláhábád: Stoka spirituálních splašek”

Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu

Mého kamaráda Mukunda už možná znáte z dřívější knihy, v níž jsme spolu jeli na výlet do Šimly. Fousatý, usměvavý a roztržitý sociální geograf z Ásámu, jehož životním snem je vydělávat si na živobytí hrou na kytaru na Karlově mostě. Asi vás tedy nepřekvapí, že když jsme se po letech opět setkali v Lakhnaú, ihned jsme zamířili na pivo.

Continue reading “Lakhnaú: O perníkové chaloupce a růžovém dortu”

Tři veteráni jsou obraz nezhojitelné bolesti. Jejich popěvky radši nechme spát

Není nutno, aby bylo přímo veselo, burácely ve středu 25. března amplióny místního rozhlasu v českých městech a vesnicích. Nesmrtelnou píseň Jaroslava Uhlíře a Zdeňka Svěráka snad všichni známe nazpaměť. Jednoduchou melodii a snadno zapamatovatelný text si mohl už ve školce každý z nás zahalekat, aniž by u toho měl trauma ze zpívání. Uvědomili jste si ale někdy, že nová česká hymna je ve skutečnosti terapeutický popěvek tří stárnoucích chlapíků s posttraumatickou stresovou poruchou?

Continue reading “Tři veteráni jsou obraz nezhojitelné bolesti. Jejich popěvky radši nechme spát”

Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě

Pokud cestou do Bhuvanéšvaru usnete ve vlaku, nebojte se. Hlavní město státu Uríša přejedete jen těžko. Na nádraží vás bezpečně probudí ženský hlas ve staničním rozhlase, který zpívá tak vysokým tónem a tak prapodivnou intonací, že ihned vyskočíte z lehátka a budete chtít vytrhat dráty od repráků. Ale ani to by příliš nepomohlo. Na mimořádná hlášení se k playbackové hlasatelce přidává i živý mužský kolega a zpívá úplně stejně. Těžko říct, jestli takhle mluví v urijštině všichni, ale poslouchat se to nedá.

Continue reading “Bhuvanéšvar: Snídaně v trávě”