Menší starobylé nádraží někde uprostřed vyprahlé pustiny. Teplé podzimní dopoledne, ale klidně by mohl být i jarní podvečer. Je to celkem jedno – den ještě pořádně nezačal a nejspíš ani nezačne. Po nástupišti se líně plouží pár cestujících a horký vzduch občas provětrá jen mávnutí křídel místního holuba. Vlak dobržďuje, zastavuje. Při došlápnutí na perón podvědomě sahám do kapsy pro harmoniku. Vítejte v Ahmadnagaru.
Bhópál: Když v nádražce houstne dým
„Bhópál ve dne? To by byl dobrý název pro něco. A Bhópál v dešti ještě lepší,“ píše mi Betla. Sice zatím nevíme, co by se tak mohlo jmenovat, ale obě potenciální jména nás napadají, když podávám hlášení, že stepuju před bhópálskou nádražkou a odhodlávám se ke vstupu. Venku poprchá a vevnitř je mlha. Ne kvůli vzdušné vlhkosti, ale protože kuchař to nějak přehnal s flambováním. Jako třetí varianta se tedy nabízí Bhópál on fire. Jde se dovnitř.
Bína: Nejlepší věci jsou skoro zadarmo
Čitrakút Dhám Karví: Kudy chodí dějiny
Ptáte se mě, proč po Indii tak rád jezdím železnicí? Inu proto, že vlak mi o téhle zemi řekne úplně všechno. Nebo aspoň skoro. Ve druhé třídě, ať už spací nebo sedící, poznáte celou Indii nejlíp a bez námahy, pokud tedy za námahu nepovažujete povalování na modré kožence.
Bělehrad: Uprchlíci na smartphonu
O mrtvých se má mluvit jen v dobrém, i když to občas dá docela fušku. Vzpomeňme tedy památky oficiální bělehradské nádražky, která zřejmě padla za oběť noci dlouhých vidliček, a nyní se už pojďme potěšit do dalších podniků, které se nacházejí hned vedle.
Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?
Chtěli jste vysokorychlostní vlak, máte ho mít! Indický premiér Naréndra Módí a jeho japonský protějšek Šinzó Abe 14. září 2017 slavnostně zahájili stavbu nové rychlostní železnice z Bombaje do Ahmadábádu. Srdce váguse pláče: dovedete si představit, kolik krásných nádražek v takovém rychlovlaku minete?
Continue reading “Nádražková sebevražda pod koly rychlovlaku?”
Bažina bar, Otrokovice: Zde jsem člověkem!
„Odkud jedeš, šerife?“ vítá otrokovická Bažina osamělého pocestného již v sedm ráno. Jestliže přerovská nádražka funguje téměř nonstop, železniční stanice Otrokovice nabízí jiný unikát. Všechna restaurační zařízení na sebe svou otevírací dobou navazují tak, že zde člověk může strávit 24 hodin v lihu, aniž by se vzdálil od kolejiště. Ráno v pět začnete v nádražce neboli bufetu Express, nejpozději po zavíračce v 19:30 se přesunete o sto metrů dále do Mašinky, a až v 23:00 zavře i ta, přivítá vás o dalších sto metrů dál bar Bažina. A s náručí široce otevřenou: u vchodu se totiž píše, že otevírací doba se odvíjí „dle počtu osob“.
Continue reading “Bažina bar, Otrokovice: Zde jsem člověkem!”
Hrušovany nad Jevišovkou: Za komunistů jako za starého Říma
„Proč z té boudy sundávají ty plechy?“
„Protože to rušijou. Věčná škoda.“
„Takže nádražka už nebude?“
„Říkám. Věčná škoda.“
Continue reading “Hrušovany nad Jevišovkou: Za komunistů jako za starého Říma”
Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína
„Z takového otce musí mít rodina radost,“ přemítá NP, zatímco plive hnědé sliny skrz zamřížované okénko. „Však taky má. Viděls, jak ho od nás jeho dcera odháněla?“ odtuší Vítek a odsype do dlaně další dávku tabáku.
Continue reading “Mumbaí Čhatrapati Šivádží: Vlakem do Podivína”
Kárvár: Pejskové se koušou
„Tak kam to bude, hoši?“ V Indii je to vždycky ode zdi ke zdi. Nejdřív chytnete famózního stopa, který vás přímo z pláže odveze místo do Kumty až o 70 kilometrů dál do Kárváru. Pak půl hodiny hledáte nádraží, až nakonec zjistíte, že je ukryté v lese osm kilometrů za městem – ve vesnici, která se, a teď nekecáme, pro změnu jmenuje Kadvád. Nádražka tu nicméně je. Ale postupně – i se vším tím narážením do zdí.