Cesty po belgickém království mě naučily, že bych svá očekávání týkající se nádražek měl držet při zemi. Na to, že je tu železniční síť hustě prorostlá jak dobrá slanina, tak jsem na drážní stravovací zařízení narážel jen pomálu. Nepočítám tedy pochopitelně standardizované jednotky bufetů a fastfoodů – to by nebylo fér.
Dillí, část 2: Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald
Zatímco posledně jsem na nejsmradlavějším indickém nádraží ztratil nervy, tentokrát jsem na něj řádně zpruzený už přicházel. To když mi na nedalekém autobusáku suše oznámili, že autobusy sice odsud jezdí do celého Rádžasthánu, ale zrovinka Alvar je výjimka, tam to jezdí z opačného konce města. Než se tedy kodrcat kamsi na Nizámuddín, rozhodl jsem se vzít to vlakem ze starého Dillí. Jednak určitě nějaký pojede, ale především je to jedinečná možnost prozkoumat vrchol indického nádražkového bizáru – místní McDonald, neboli मैकडॉनल्ड्स.
Continue reading “Dillí, část 2: Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald”
Udždžain: Pětatřicet kakají!
Už Ondřej Vesecký říkal, že skončit se má v nejlepším. Já jsem si to uvědomil, když jsem při svém putování střední Indií dospěl do poutního místa jménem Ómkáréšvar. Města, které vypadá, jako kdybyste Banáras nebo Haridvár doživotně pronajali kolotočářům. Města, kde najdete chrám s tak bizarním sousoším hinduistického panteonu, že je v něm pro jistotu zakázáno fotit. A města, kde jsem pozřel tak hnusné jídlo, že jsem se po prvním a jediném soustu rozbrečel a seznal, že se velice pravděpodobně do rána poseru.
Džabalpur: Vražda ing. Čerta
Do Džabalpuru, nepříliš známého a nepříliš významného města zhruba uprostřed Indie, jsem se dostal po lehce dobrodružné ose. Ve vlaku z Banárasu na mě nezbylo místo na pryčně, a tak jsem se zachumlal do deky a projel celou noc načerno na podlaze. Průvodčí si mě nevšiml, zato mě v pět ráno vzbudila babice, že je ve vedlejším kupé volné lehátko – takže to vlastně nakonec byla docela příjemná cesta.
Faizábád, díl druhý: Válka nervů, válka nerdů
V minulém díle jste viděli: Po konzumaci večeře nevalné chuti a úprku před hladovou opicí a zuřivými komáry se uřícený NP ukrývá na faizábádském nádraží. Ještě než mu stihne klesnout tepovka, je vystaven další šokující situaci – navzdory původním předpokladům se ve staniční budově ukrývá i nádražní restaurace. A on se zrovna najedl! Jeho zděšení však trvá jen do chvíle, než si v hlavě spočítá, že je teprve osm večer a vlak do Banárasu jede až ve tři čtvrtě na dvě ráno. Hlad tedy ještě určitě přijde…
Continue reading “Faizábád, díl druhý: Válka nervů, válka nerdů”
Faizábád, díl první: Láska na první pohled
Jak již řečeno, Ajódhja je zapadlé a napůl rozpadlé město v Avadhu, o kterém by snad nikdo pořádně nevěděl, kdyby v něm hinduističtí radikálové v roce 1992 nebyli zbourali Báburovu mešitu. Protože místo slibovaného Rámova chrámu na místě zatím postavili jen kilometry a kilometry policejních zátarasů, není toho tady až tolik k vidění. A pokud byste se sem přece jen vypravili, je velice pravděpodobné, že z vlaku budete vystupovat v sousedním Faizábádu, což je ještě větší díra.
Continue reading “Faizábád, díl první: Láska na první pohled”
Dillí, část 1: Mladí ležáci, staří žebráci a nervy mezi kolejema
Moji indičtí přátelé o mně občas prohlašují, že jsem vlastně větší Ind než oni. A asi mají pravdu. Po zážitku z nádraží ve starém Dillí mi nezbývá než to přiznat. A to jsem vlastně jenom šel na vlak…
Continue reading “Dillí, část 1: Mladí ležáci, staří žebráci a nervy mezi kolejema”
Hrobce: Psáno elektronickou tužkou
Hrobce jsou vesnice kousek za Roudnicí s fantastickým názvem a fantastickou vilou hned naproti nádraží. Nádražka v ní bohužel není, ale bohdá, že žízní nezahyneme.
Praha Vysočany: Nádherná, nádherná, nádhernáááaaááá!
Přes Vysočany moc nejezdím. Vlastně skoro vůbec. Asi proto se mi taky mohlo stát, že jsem místo rychlíku do Hradce nastoupil do důvěrně známého Šohaje. Namísto hodinové inspekce proslulé nádražky v Chlumci jsem tedy musel přejíždět z Libně do Vysočan. Oněch 40 minut, které mi bylo strávit v místní nádražce s předvídatelným názvem Lokálka, však nebyl promarněný čas.
Continue reading “Praha Vysočany: Nádherná, nádherná, nádhernáááaaááá!”
Růže z Ericha
Když jsme dávali dohromady naši knihu o nádražkách, měli jsme od začátku jasno, že předmluva musí být o tom, jak to v takové nádražní hospodě chodí. A že nám ji musí napsat Erich: majitel a výčepní nádražky v Bubenči, jinak též řezník, vzpěrač a toreador v jedné osobě. Nakonec jsme se rozhodli, že mu ušetříme práci a všechna moudra z něj vytáhneme v rozhovoru, který vám teď přinášíme celý. Pohodlně se tedy usaďte pod samovar k půllitru Podkováně a nalaďte se na atmosféru Erichovy hospůdky. Je brzy po otevíračce, takže s námi ještě nesedí Ota – nejvěrnější štamgast a poslední bubenečský bard.