Nausea naučila Dalibora housti
Největší přehled nádražních restaurací na internetu. Vlastní zážitky z prostředí českých nádražek – shromaždišť úpadkové společnosti a nepochopených intelektuálů Vám přinášejí nepochopená individua z www.vagus.cz
Kategorie nádražních restaurací:
Nádražka I. kategorie: umístěna přímo v nádražní budově
Nádražka II. kategorie: umístěna přímo na peróně či v bezprostřední blízkosti, ovšem není součástí nádražní budovy (stánek na nástupišti, samostatná budova v areálu nádraží apod.)
Nádražka III. kategorie: občerstvovna nejbližší nádražní budově (hospoda naproti nádraží apod.)
„A víte co? Já si to nechám ujet,“ láme se má cestovní morálka nad půllitrem točeného pšeničného Primátora. „Když mě pustíte k zásuvce a dáte mi heslo na WiFi, tak ani nemám kam spěchat,“ snažím se skrýt nastupující alkoholismus za pracovní povinnosti. Ale pan výčepní ví. „No to je správný přístup! Do Prahy to stejně jezdí co půl hodiny,“ kvituje mé rozhodnutí a div si nemne ruce jako sedlák Krkovička. „Takže si dáte ještě jedno?“
Continue reading “U Welzla, Zábřeh na Moravě: Radost přerušit”
„Jak dlouho byla tahle hospoda zavřená?“ ptám se vedoucí nové nádražky v Jablonném, kam jsem, stejně jako před pěti lety, přijel na kole. „Asi tři roky. Před měsícem jsme otvírali. Ale ještě je tady hodně práce,“ odpovídá unaveným hlasem. Příběhu s otevřeným koncem nasvědčuje i provozní doba vyvedená barvou na prosklených dveřích: 10:00 – ?
Nádražky se obvykle snažím objevovat tzv. za pochodu a soudím, že je to mimo jiné nejpoctivější metodika. Okolnosti dané pobytem v Belgii mě ovšem nutí zkoušet i jiné cesty. Jinak bych zřejmě neměl o čem psát, neboť reálné průzkumnictví v terénu se příliš neosvědčilo. Čarovné formule „buffet de la gare“ či „stationscafé“ v kombinaci s gůglem ovšem fungují až překvapivě dobře, a tak můžeme přítomnost nádražek sledovat též na internetu. Jen díky tomu jsem nyní objevil řadu lokalit, které by měly oplývat luxusem nádražní restaurace.
Cesty po belgickém království mě naučily, že bych svá očekávání týkající se nádražek měl držet při zemi. Na to, že je tu železniční síť hustě prorostlá jak dobrá slanina, tak jsem na drážní stravovací zařízení narážel jen pomálu. Nepočítám tedy pochopitelně standardizované jednotky bufetů a fastfoodů – to by nebylo fér.
Zatímco posledně jsem na nejsmradlavějším indickém nádraží ztratil nervy, tentokrát jsem na něj řádně zpruzený už přicházel. To když mi na nedalekém autobusáku suše oznámili, že autobusy sice odsud jezdí do celého Rádžasthánu, ale zrovinka Alvar je výjimka, tam to jezdí z opačného konce města. Než se tedy kodrcat kamsi na Nizámuddín, rozhodl jsem se vzít to vlakem ze starého Dillí. Jednak určitě nějaký pojede, ale především je to jedinečná možnost prozkoumat vrchol indického nádražkového bizáru – místní McDonald, neboli मैकडॉनल्ड्स.
Continue reading “Dillí, část 2: Ten, kdo nezná McDonald, vůbec nezná McDonald”
Už Ondřej Vesecký říkal, že skončit se má v nejlepším. Já jsem si to uvědomil, když jsem při svém putování střední Indií dospěl do poutního místa jménem Ómkáréšvar. Města, které vypadá, jako kdybyste Banáras nebo Haridvár doživotně pronajali kolotočářům. Města, kde najdete chrám s tak bizarním sousoším hinduistického panteonu, že je v něm pro jistotu zakázáno fotit. A města, kde jsem pozřel tak hnusné jídlo, že jsem se po prvním a jediném soustu rozbrečel a seznal, že se velice pravděpodobně do rána poseru.
Do Džabalpuru, nepříliš známého a nepříliš významného města zhruba uprostřed Indie, jsem se dostal po lehce dobrodružné ose. Ve vlaku z Banárasu na mě nezbylo místo na pryčně, a tak jsem se zachumlal do deky a projel celou noc načerno na podlaze. Průvodčí si mě nevšiml, zato mě v pět ráno vzbudila babice, že je ve vedlejším kupé volné lehátko – takže to vlastně nakonec byla docela příjemná cesta.
V minulém díle jste viděli: Po konzumaci večeře nevalné chuti a úprku před hladovou opicí a zuřivými komáry se uřícený NP ukrývá na faizábádském nádraží. Ještě než mu stihne klesnout tepovka, je vystaven další šokující situaci – navzdory původním předpokladům se ve staniční budově ukrývá i nádražní restaurace. A on se zrovna najedl! Jeho zděšení však trvá jen do chvíle, než si v hlavě spočítá, že je teprve osm večer a vlak do Banárasu jede až ve tři čtvrtě na dvě ráno. Hlad tedy ještě určitě přijde…
Continue reading “Faizábád, díl druhý: Válka nervů, válka nerdů”
Jak již řečeno, Ajódhja je zapadlé a napůl rozpadlé město v Avadhu, o kterém by snad nikdo pořádně nevěděl, kdyby v něm hinduističtí radikálové v roce 1992 nebyli zbourali Báburovu mešitu. Protože místo slibovaného Rámova chrámu na místě zatím postavili jen kilometry a kilometry policejních zátarasů, není toho tady až tolik k vidění. A pokud byste se sem přece jen vypravili, je velice pravděpodobné, že z vlaku budete vystupovat v sousedním Faizábádu, což je ještě větší díra.
Continue reading “Faizábád, díl první: Láska na první pohled”
Moji indičtí přátelé o mně občas prohlašují, že jsem vlastně větší Ind než oni. A asi mají pravdu. Po zážitku z nádraží ve starém Dillí mi nezbývá než to přiznat. A to jsem vlastně jenom šel na vlak…
Continue reading “Dillí, část 1: Mladí ležáci, staří žebráci a nervy mezi kolejema”