V „nové“ nádražce na Jedlové jsem ještě nebyl, ale teď, když to tu pročítám, nedá mi to, abych se nepodělil o své zážitky z její historie. Čestný harcovnický, že všechno, co píšu, je pravda, a jestli ne, tak je to jen neúmyslně a ze sentimentu.
Mělník: Tak takhle ne
Představte si, že jste na kamarádově svatbě a během večera se vaší skupině podaří vypít celý minipivovar. Představte si ty noční hororové scény: sléváte dohromady nedopité chcanky kdysi dobrého lobečského a ještě mlsně koukáte po sousedovi, který měl to štěstí a v nedopitých pivech neměl vajgla. A pak přišla na řadu oblíbená fermež, následovaly výtržnosti… a už je tu ráno. Takže dobré ráno!
Bezděz: Jezdil Mácha tágem?
Druhá pámbůprdel v rámci letního pop-upu byla ukrytá v nádru na Bezdězu. Nádražka tak trochu uprostřed nietzscheho, jsem se divil, že tam vůbec je. Má jenom jeden stůl, protože prý jinak by si museli pořídit genderově oddělené záchody, a tak po té, co tam začala rýpat jakási sousedka a hledat problémy, snížili počet stolů na 1. Také museli zrušit pípu a nahradit ji svijanským lahvovým.
Praha-Bubeneč: Dáma s jitrnicemi
U příležitosti dvouletého výročí od zrušení stanice Praha-Bubeneč odemykáme poslední text z již beznadějně rozebrané knihy Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh’.
O domovské nádražce se píše těžko. NP a KZ sem chodí zapíjet radost i žal, organizovali tu s ostatními vágus blogery kulturní události, končilo i začalo tu mnoho večírků, které by mohli označit výrazem „legendární“, kdyby toto slovo už dávno neztratilo význam. NP sem dokonce chodí studovat. A když se s KZ rozhodl pro život ve společné domácnosti, trval na tom, aby jejich příbytek byl v docházkové vzdálenosti právě od bubenečské nádražky. Zkrátka NP s KZ odsud mají plno báječných i pitomých historek. Tahle je nejoblíbenější.
Mrtvý klid nedělního odpoledne X
Někdy by se mohlo zdát, že se svět mění v jedno velké spáleniště, kterým kolem dokola pochodují zástupy idiotů vykřikující nesmyslná hesla. Někdy je taky dobré mít nad věcmi trochu nadhledu.
Vědci zjistili, že grónští žraloci se nejspíš mohou dožít i 400 let. Šedivé a pomalé paryby se převalují ve studené vodě severního Atlantiku a nějak si zapomněly všimnout, že se polovina Evropy vyvraždila v náboženských válkách, lidé dobyli Bastillu, Freud přišel na nehezké věci o své mámě, Hitler se vykašlal na uměleckou kariéru a lidi objevili dubstep a pokémony. A sotva vylíhlé žraločky asi moc netrápí fakt, že než vyrostou, nikdo z nás tu nebude. A pak se perspektiva začne posouvat od žraloků ještě někam dál.
Kdyby ti tak pámbů prdel pop-up!
Často se ptáte, jestli je ještě k dostání první kniha o nádražkách Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh’. K dostání není, ale pár jich ještě doma máme. Připravili jsme si proto pro vás speciální letní hru: Každý týden se jedna #pambuprdel objeví v některé z českých nádražek a vy si ji tam budete moci zajít nebo zajet koupit.
Vidžajaváda: Nádražková miska Indie
Není žádné hrdinství cestovat po Indii vlakem druhou spací třídou. Hrdinství je cestovat druhou spací třídou ve čtyřech lidech na sedadle pro dva. Takže když přede mnou na nádraží ve Višákhapatnamu zastavil 12510 GHY BNC Express od podlahy po strop zaplněný Ásámci, začal jsem tušit, že mě čeká hodně perných osm hodin cesty.
Višákhapatnam: Nádražka uprostřed rezervace
Višákhapatnam neboli Vizagapatam, zkráceně Vizag, je taková indická odpověď na Pobřežní hlídku. Ve městě i v okolí můžete strávit jakkoli dlouhou dobu a řešit libovolné problémy vezdejšího světa i celého vesmíru, ale stejně vždycky skončíte někde na pláži, očumujete lidi okolo a ládujete se cukrovou vatou – jejíž barvu brzy přijme i místní nádraží, jen co projde rozsáhlou rekonstrukcí.
Continue reading “Višákhapatnam: Nádražka uprostřed rezervace”
RIP mlíčňák
To je ovšem velmi smutné! Byl to poslední socialistický podnik v Dejvicích. No jo, teď musí být všechno „free“, „cool“, „in“ a „multikulti“, takže mlíčňák už sem nepatří. Brzy nebudu už moci vyjít na ulici, abych se z tohoto světa nepoblil.
Pan Bogs je rozčílený a smutný. Právem. Před pár dny totiž zavřeli kultovní Mléčný bar na dejvickém kulaťáku. Podle slov paní prodavačky ho nahradí jiná občerstvovna: „Něco modernějšího a dražšího,“ dodává s povzdychem. Podle jedněch půjde o bageterii, podle jiných o vícepatrovou restauraci (a v tom případě zřejmě vezme za své kazetový strop). Hladovým pocestným tak v nejbližším okolí zbývá třeba KFC, řetězcová bageterie nebo pekařství Paul (čti kousek rozmraženého pečiva za 50 korun). Pohostinství vznikají a zase mizí. Zavření takového podniku, jakým býval náš oblíbený mlíčňák, je ovšem i jedním z mnoha příznaků toho, jak se z Prahy v jistém ohledu stává sterilní, nudné a předražené město.
Hejnice: Druhý pokus
O hejnické nádražce jsem se doslechl při návštěvě libereckého kraje od moudrých příbuzných Báry, a to dokonce jako o fungujícím, milém zařízení. Zimní výprava do příhraničního Bílého Potoka se tak nemohla obejít bez zastavení na hejnickém nádraží. První návštěva Hejnic však nevedla k pozitivnímu nálezu. Nádražka se tu sice nacházela a jevila i známky nedávného života, ale skrz potemnělá okna jsme viděli jen obrácené židle a pracovní nářadí, ač dle rozpisu mělo být otevřeno. Nuže, snad jen rekonstrukce, řekli jsme si a uložili si Hejnice do paměti jako destinaci, která ještě není úplně hotová.